Byla vyhlášena přestávka. Mirek Donutil prohodil: „Jardo, tohle by nám dřív neschválili, viď?“ „To tedy ne. Ovšem teď zrovna přemýšlím, jak to bude mít CED v příštích letech se státními dotacemi. Paní Donutilová, vy pořád vypadáte nádherně! Mirku, dobře se o svou paní staráš.“ „Víš, co to stojí peněz, Jardo?“ zabodoval Mirek. Kousek za námi se tuze mračil spisovatel Milan Uhde. Tak tuze, že nepřijímal pozdravení…
Ve foyeru jsem si zalezl do koutečku za diváckou šatnou. Listuji Rozrazilem, časopisem tištěným na křídovém papíře. Míjím dlouhou diskuzi moderátora Miloše Zemana, přecházím statě o historii publicistického časopisu Rozrazil, zastavuji se na stránce 117: „Nemáme-li budoucnost ponechat náhodě a jejím osobám, je teď především potřeba veřejné diskuse. Blaze nám, že o našich životních potřebách můžeme a chceme jednat odkrytě nejen před světem, ale i před sebou samými.“ Na straně 120 je citát Petra Oslzlého: „Stálým úkolem divadla je aktivně žít uprostřed společnosti a pokoušet se spolu s ní porozumět světu.“ Přelétávám pasáže o tom, co je to vlastně krize. Josef Kovalčuk: „…pokoušeli jsme se pojmenovat, zda je to krize hodnot, politiky, identity, zda je to krize mravní, ekologická, občanská… Nejvíc se mi zamlouvá… …krize je pocit, že ve společnosti není něco v pořádku, a zároveň vyjádření vůle to změnit.“ Matěj Hollan: „To, v čem se nyní nacházíme, se dá nazvat jako krize politických stran. Politické strany nejsou v poslední době schopny tvořit politiku. Žádná z hlavních politických stran nemá představu, kam tuto zemi dovést za deset let. …Čekáme na přerod v trochu jiný systém demokracie. Není to žádná revoluce, není to žádný skok od diktatury ke svobodě, ale jen vylepšení, ke kterému doufám rychle dojde.“ Petr Maška: „…Podle mě jde o krizi pojmů nebo o generační krizi. Za dvacet let se podařilo úspěšně vyprázdnit pojmy jako svoboda. Zoufalství leckoho pramení z toho, že pro kdekoho z nás neexistuje žádná perspektiva. Kulturní model, který jsme si vytvořili, je neslučitelný se samotnou lidskou existencí. …Proto tolik skepse. …Dnes máme jakousi svobodu, nevím, nakolik máme svobodu k jednání. S výhledem na dvacet, třicet, čtyřicet let nikdo nechce závazně nic dělat a není ani přáním současných politiků tuto perspektivu závazně řešit. V tom vidím zdroj krize. …Pro mě je uplynulých dvacet let selháním intelektuálů a umělců.“
„Jardo, nech si také něco na doma!“ Klepl mě na rameno bělovlasý Zdenko. „Když, já se v tom tady nemůžu vyznat. Všude se tu šušká: Karel na hrad, Karel by měl být prezident. V produkcích se kritizuje Klaus, korupce, lhaní, nepoctivost, snad i systém, ale kam to všechno směřuje, co z toho vyplyne, o tom se v projektu mlčí. Je to taková česká obdoba čekání na Godota. Že by snad Karel měl být tím spásným Godotem? “ „Vykašli se na to, máme ještě celou půli projektu před sebou. Vzpomínky jsi psal pět let, tak měj trochu strpění i tady.“ „Zdenko, prosím tě, co je to za slovo – kapík? Jak mu mám rozumět?“ „Jardo, vždyť celý Rozrazil je o kapíku! Kapík je zkratkou pro kapitalizmus. Když je socializmus socík, pak kapitalismus je kapík. To má přece logiku, ne?“ „Furt se má člověk, čemu učit. Tak jdeme na tu druhou půli!“ Všude přítomný vlasatý Karel si nás stihnul vyfotit.
Druhá půle začíná v hlavním sále prologem. Na scéně se nic nezměnilo, dlouhé, rozpůlené molo a kolem dokola židle. Přicházejí historické postavy, pomalu a důstojně, sedají si na židle po okrajích půleného mola, hovoří tklivá slova. Mezi herce chystající se pronést závažné sdělení vtrnou exekutoři v igelitových pláštěnkách a z moci úřední zabavují movitosti. Stoly, židle, kostýmy. T. G. Masarykovy zouvají boty a lepí na ně exekuční rozhodnutí. Olepováni jsou i někteří diváci. Z reproduktorů se line hudba Davida Smečky, scénické dění ztrácí rytmus, drobí se, pionýrky nás vyzývají k další pouti.
„Žabičky za mnou! Staneme se účastníky závodu Golem 10. 01. V roli Hikikomori se představí Ondřej Jiráček, Vladimír Hauser bude hrát závodníka, asistenční vůz zahraje Petr Mika. “ Scházíme do foyeru, zástupem mizíme v chodbičce. Okamžitě za dveřmi jsme popohánění nenásilně, ale naléhavě hercem Jiráčkem ke stoupání po schodech vzhůru. „Člověk přece musí stále stoupat! Stoupejte, stoupejte! Jak je báječné, stálé stoupání“ Překvapeně pokukujeme jeden po druhém, ale jinak se nedá, než našlapovat na příčky schodů a stoupat, sunout se výš a výš. Mezi stoupajícími se pasíruje Láry Hauser s proklamací úspěchů pomocí dopingu. Tře se o mě jako o rybu. „Chcete být první, musíte umět využít vědy. Věda především vám dopomůže stát se úspěšnými, dopujte, kdo dopuje, ten i vítězí!“ Rukou ukazuje na místnůstku chemických zázraků, po zdech jsou vedeny šlahouny z PVC plné krevní plazmy. Láry mele text, šermuje rukama a popohání nás po schodech vzhůru. Herec Jiráček kontruje svými replikami o krásném pocitu stoupání. Dívám se dolů do hlubiny, herec Míka leží na nějaké látce. Je napojen na hadičky s plazmou. „Úžasné divadlo, úžasné!“ Šeptám o schodový stupínek výše stojícímu dramaturgovi Oščatkovi. „Míro, člověče, to je geniální nápad! Viděl jsi slavný film z vlny neorealizmu Řím, otevřené město?“ „Viděl.“ „Vidíš, tady schody vydrží všecko, ve filmu se zhroutily.“ Pionýrky: „Musíme dál!“ Herec Láry: „Doping, záruka úspěchu.“ Herec Jiráček: „Stoupáme, stále stoupáme!“ Jsem upřímně nadšen. Pátrám v programu, napsal Petr Maška, režie Barbara Hertz, studentka DIFA JAMU. Skvělá režie! Tleskáme, popoháněni těmi zdola stoupáme, až se dvířky dostáváme do chodbičky. „Míro, po těchto schodech, když ještě byly kovovou konstrukcí, jsem vodil novináře Jaromíra Blažejovského a vysvětloval mu, že tam dole pod námi bude hrací sál a všude kolem zkušebny, chodby a že se tam všude bude hrát moderně, nově. Ovšem, že se dá dělat geniální divadlo i na schodišti, to mě tehdy nenapadlo. Mládí, Mirku, mládí je záchrana světa i nás!“ Dáma šlapající schody pode mnou utrousila: „Mládí volí Karla!“
Pionýrky s mobilními displeji nás směřují do zkušebny: „Čeká na nás Boj o veřejný prostor, scénář a režie Ivan Buraj. Hrají – developera Jan Grundman, matku Sára Venclovská, důchodce Cyril Drozda, nezaměstnaného Jan Lepšík.
Vstupujeme do divadelní zkušebny v nejhornějším patru areálu již podruhé. Její atmosféra je však jiná. Světlo zářivek je studené, uprostřed místnosti je postavena obdélníková ohrádka z kovu, vprostřed stojí mladý kazatel, příkazce. Vlezlou mluvou navrhuje, co dělat, jak si v dnešní době počínat, abychom se dočkali bohatství a snad i nirvány. Za ním stojí horečkou stižený, vyhublý, zutý mladý muž v tmavých ponožkách, klepe se zimou a vypovídá o svém osudu nezaměstnaného. Po pravé ruce u zdi na lavičce hořekuje nemocemi odulý starý muž. Nemá na činži, na léky, na stravu. Ze zadní místnůstky se ozývá zoufalý hlas matky, bědující nad záchodovou mísou. Vývojový projektant nás vybízí k rotaci, pohybu. Pionýrky s displeji mobilů v rukou se přidávají: „Prohlédněte si vše zblízka, prosím!“ Kolujeme. Unavený herec Národního divadla Mirek Donutil usedá na hranu odstaveného praktikáblu, jeho krásná paní stojí rozpačitě v rohu vedle lavičky s důchodcem. V rozpacích jsme všichni. To, co denně vídáme na našich ulicích, teď máme na dosah. Je to takové biblické: Sáhněte do ran mých a uvěříte! Developer káže, předkládá projektové vize, mluví a mluví. Herec Jan Grundman odvádí vynikající výkon. Během dlouhého monologu vystoupí ze své ohrádky, otevře dveře na balkon, rozpřáhne ruce: „Pohleďte na naše město! Toto je naše skvělé město. Naše nádherné město!“ Vidíme mrazivá světla okolních domů i temnou siluetu katedrály. Stále mluvící mladý muž se vrací do ochranné ohrádky a říká slova. Je to, jako když melete zrnkovou kávu na kafemlýnku. Developer, aniž by ubral na intenzitě mluvního projevu, podřepne, svine se do klubíčka, třeskne rána, zářivky pohasnou. Aktéři se děkují. Mistrovsky uchopená miniatura je u konce. Projekt běží dál. Pionýrky nás vedou zadním východem přes pracovní výtah do chodby nad hracím sálem. Přes kovová zábradlí se díváme do divadelní jámy. Na ochoze sedí schoulená postava geniální režisérky Evy Tálské. „Paní Evo, dobrý večer přeji!“ „Jé, pane Tuček, tak jste tady také?“ „Žabičky, pospěšte, máme jenom tři minuty na přesun do kongresového sálu!“ Procházíme chladem horního ochozu venkovní scény, hledíme do hloubi dvora na Havlovo srdce, klouzáme po kachlících a soukáme se do místnosti druhého poschodí správní budovy. Sedáme si před malé pódium. Pionýrka čte z displeje mobilu: „Cirkus krize, autor a režie Michal Hába. Hrají – Kateřina Jebavá, Gabriela Štefanová, Ivana Hloužková, Ondřej Kokorský.“
Mladík ve strakatém odění a tři dívky v černém s buřinkami a červenými klaunskými nosy vbíhají na jevišťátko, tlučou se navzájem dlouhým černým obuškem, hrají frašku o zvrácenosti mravů a doby. K smíchu jejich počínání moc není, i když zárodky gagů jsem tu a tam postřehl, diváci sedí jako zařezaní. I když byl klaunský výstup hrán s chutí a vervou, pokyn pionýrek: „Půjdeme dál, dolů do sklepení,“ jsem docela uvítal. Zvláštní, vlasatého Karla s fotoaparátem jsem při přesunu už neviděl. Asi má i jiné úkoly.
„Vidíš, Mirku, tady tou průrvou jsem lezl s paní Evou dolů po tesařské desce s natlučenými špryclíky, abych jí ukázal sklep. Když jsme doklouzali do sklepa, pod jeho klenbou se třpytila obrovská třímetrová pavučina se dvěma stříbrnými pavouky, protože od Petrova na ně okénkem dopadly sluneční paprsky.“ „A proč jsi do toho sklepa tahal Evu?“ „Protože Scherhaufer řekl, Jarošu, mosíš pro stavbu získat Tálskou, jináč to divadlo nepostavíme.“ Paní Donutilová se usmála a Mirek kývnul hlavou. „No jo.“
Šéf Divadla U Stolu, herec František Derfler nás pod historickou klenbou sklepení vítal: „Pojďte si sednout za mnou ke stolu!“ Pionýrky se přidaly: „Pojďte, pojďte, budeme na vás hodní, dostanete čaj!“ Podal jsem Františkovi ruku a sednul si ke stolu. Mirek Donutil zaujal se svou paní místo na vyvýšené elevaci: „Ne, ne, já zůstanu tady. Odsud je pěkný výhled.“
„Dámy a pánové, přečtu vám esej psychologa Milana Nakonečného“, řekl herec Derfler a poklidným, příjemným hlasem artikuloval dvě stránky slov o mizérii naší společnosti a polistopadové bídě české politiky. Poslouchal jsem a pil čaj. „To je vše. Děkuji za pozornost, můžete jít dál.“ „Skleničky od čaje nám tady nechejte“, dodaly pionýrky.
Pod kuratelou pozorných dívek s rozzářenými displeji mobilů jsme se opět přesunuli vestibulem, chladnou venkovní scénou se srdcem Václava Havla do foyeru. „Pět minut máme čas na oddech. Pak půjdeme na hlavní scénu, abychom byli součástí finále – České vize. Scénář: Vladimír Morávek, Josef Kovalčuk s použitím textů a myšlenek Ondřeje Novotného, Karla Havlíčka Borovského, T. G. Masaryka, Karla Čapka a Václava Havla. Režie Vladimír Morávek.
Pionýrka zmlkla, otevírám časopis se slovy diskutujících: Marián Amsler: „Lidé, kteří nás kdysi chtěli někam posunout, se sami stali odpuzujícím příkladem toho, kam společnost dospěla. …Když se někoho zeptáte, proč dělá to a to, odpoví, že splácí hypotéku.“ Barbara Hertz: „V tomto státě se intenzivně opakuje, že v době krize je kultura nadstavbou, a je to tedy věc naprosto zbytečná. …Skončila jsem jednu školu a studuji druhou… A chtěla bych se stát tím platným intelektuálem, který participuje na skutečných hodnotách. …Myslím na reálnou možnost zužitkovat, co jsem studovala, rozvíjela a umím. …Mladý intelektuál dnes řeší jen míru ústupků. Existuje pár oborů, které umožňují získat práci, zbytek vrhá lidi do šedé zóny obecně tolerované zbytečnosti.“ Matěj Hollan: „Problém můžeme hledat ve školském systému, který je zcela neschopný lidem vysvětlovat, jak se mají živit, a jen do nich lije obecné poznámky. Neumí učit na život. …Fungování společnosti musí někdo vést. Byla to církev, panovník, totality. Vybrali jsme si cestu politických stran a směřování republiky mají určovat námi zvolení zástupci. Fungování státu vždycky určujete nahoře. Pokud nenalezneme mechanizmy, jak to obnovit a ozdravit, pokud nepůjdeme do politiky sami, tak stát nemůže dobře fungovat. Tady není schopné vedení státu a důsledkem je, že se společnost rozpadá, je chaotická, sociopatologické chování vyniká. Pak se z toho stává morální krize…“
„Jardo, ty seš jako Karafiátův brouček, pořád čteš a čteš.“ Drknul do mě šedivý Pavelka. „Zdenko, kamaráde, tahle psaná diskuse je jako břitva. Je kvalitnější víc, než scénická verze. Vyplývá z ní, že naši mladí tvůrci jsou bolaví a nasraní tak, že by možná rádi vše řešili jakousi hamletovskou vzpourou. Ti starší mají ze všeho dění u nás ústřel svědomí a přesto se snaží ty mladé korigovat, usměrnit, navigovat, což je cítit i ve scénování projektu. Připadá mi, že stará divadelní garda vyprovokovala něco správného, dobrého, čehož se mladí okamžitě chytili, ale garda starších, protože cítí odpovědnost a má i své cíle, se této dychtivosti mládí trochu zalekla. Takže se před námi, ve scénickém Rozrazilu jenom konstatuje současný, neutěšený stav a jemně se mezi řádky naznačuje, že kníže Karel by mohl být tím spásným Godotem.“
„Žabičky i husičky, do sálu!“ Mávaly pionýrky blikajícími displeji mobilů. Husím pochodem, žabím šouráním se suneme do sálu. Hrací plocha je pokryta voskovanými kelímky a plechovkami od alkoholických i energických nápojů, za zástupem stolů září skutečný vánoční strom a přemírou odpadků se brodí tvůrci představující české obroditele, elitu národa. Přichází robustní herec obtočený girlandou blikajících žároviček, přednáší báseň o stromu, co si svůj osud nevybral. Za třesku a v oblaku bílého prachu vjíždí na pódium u technického výtahu bílé monstrum v podobě vodního ptáka, velké labutě. Je to jako kolotočová atrakce z české pouti. Kdesi od stropu je spuštěna vysutá hrazda s půvabnou akrobatkou předvádějící triky vysoké školy pohybu, bezdomovci nám nabízí časopis Nový prostor a mezi odpadky, na obrovité kouli balancuje obnažený, tuze hubený, smutný klaun s červeným nosem. Někteří z šéfů projektu se honosí plackami Karel for president, jeden z nich má Karlovu hlavu s čírem na triku. Zamračená herečka vystřelí do ticha repliku: „Když ne teď, tak kdy?!“ Herec strom neustále bliká žárovičkami, omílá povídání o tom, jak se narodil a roste, jiný herec opakuje, že on si tento úděl nevybral, na troskách bývalého blahobytu znějí i kréda z úst české elity. Světla pomalu hasnou, projekt scénického časopisu Rozrazil 5/2013: „O naší nynější krizi“ končí. Diváci tleskají slabě, tlumeně, protože nadšeně aplaudovat vlastnímu neštěstí se jaksi nehodí a snad ani se nedá.
Na noční rozjezdový autobus spěchám po boku vedoucí odboru kultury města. Nemluvíme. Do řeči nám není.
Jaroslav Tuček, Brno, 4. 2. 2013
Společný projekt Divadla Husa na provázku, Divadla u stolu a HaDivadla – Rozrazil 5/2013 – O naší nynější krizi. CED Brno, 25. 1.2013. Režiséři: Vladimír Morávek, Marián Amsler, Anna Petrželková, Eva Tálská, Matěj Holan, Břetislav Rychlík, Barbara Hertz, Ivan Buraj, Michal Hába, František Derfler. Dramaturgie: Josef Kovalčuk, Petr Oslzlý, Miroslav Oščatka, Anna Saavedra, Dagmar Radová, Simona Petrů. Asistentka dramaturgie: Markéta Špetíková. Scénáře: Anna Saavedra, Dušan Zdráhal, Ondřej Novotný, Matěj Hollan, Žít Brno, Břetislav Rychlík, Miroslav Oščatka, Petr Maška, Ivan Buraj, Michal Hába, Milan Nakonečný,Vladimír Morávek, Josef Kovalčuk. Scéna a kostýmy: Martin Ondruš, Sylva Zimula Hanáková, Petra Jiránková, Kateřina Nalezená, Kateřina Kumhalová, Lenka Jabůrková, Jana Boháčková. Produkce: Eva Yildiziová, Jan Bernášek, Marie Navrátilová, Ondřej Navrátil. Hudba, hudební kompozice: David Smečka, Miloš Štědroň, Petr Hromádka. Hudební nastudování a hra na klavír: Martin Jakubíček. Účinkovali: Milan Holenda, Martin Donutil, Tomáš Sýkora, Ondřej Kokorský, Ondřej Jiráček, Martin Siničák, Marie Ludvíková, Cyril Drozda, Jan Grundman, Marián Chalány, Jan Lepšík, Erika Stárková, Sára Venclovská, Jiří Valůšek, Kamila Valůšková, Ivana Hloužková, Vladimír Hauser, Gabriela Štefanová, Michal Bumbálek, Filip Teller, Matěj Hollan a přátelé z Žít Brno, Tomáš David, Pavel Zatloukal, Kateřina Jebavá, Jiří Duda, Petr Mika, František Derfler, Dušan Zdráhal, Marián Amsler, Vladimír Morávek, Petr Oslzlý, Břetislav Rychlík, Josef Kovalčuk, Miroslav Oščatka, Michal Hába. Inspicienti: Kateřina Miklínová, Miroslav Kumhala, Ondřej Navrátil, Jana Valachová, Tereza Miklínová, Zuzana Měřínská, Ilona Šumná – Hájková. Projekce: Pavel Zgarba.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
