Monolog starého muže (dialogy s televizí, rádiem, psem a Bohem) se odehrává od 13. do 19. 2. 2013 v malém domku.
Ogárku, to zase byla noc, viď! No nic, chlapče, budu muset do města, k doktorovi. Jak ti chutnala koprovka, co? No, není zrovna psí pochutnání, viď. Nebo jo? Zblajznul si i moji porci, takže je. Zasloužil si ji.
A přišli jsme o fotbal. Plzeň vyhrála v Neapoli tři nula, to je velký úspěch a Sparta prohrála s londýnskou Chelsea jedna nula. Já tedy byl od mala fanda Slávie, ale od dob vojanštiny jsem přesedlal k fanouškům Dukly. Tehdy to byl fotbal za čest a slávu, dnes je všechno jenom o 
penězích. Čím více peněz klub má, tím je slavnější a úspěšnější. Jsme jenom rozvojová země. Jak se v naší lize objeví talentovaný fotbalista, koupí si ho do zahraničí nějaký bohatý klub a je po ptákách. Tak je to, Ogárku.
A přišli jsme o fotbal. Plzeň vyhrála v Neapoli tři nula, to je velký úspěch a Sparta prohrála s londýnskou Chelsea jedna nula. Já tedy byl od mala fanda Slávie, ale od dob vojanštiny jsem přesedlal k fanouškům Dukly. Tehdy to byl fotbal za čest a slávu, dnes je všechno jenom o penězích. Čím více peněz klub má, tím je slavnější a úspěšnější. Jsme jenom rozvojová země. Jak se v naší lize objeví talentovaný fotbalista, koupí si ho do zahraničí nějaký bohatý klub a je po ptákách. Tak je to, Ogárku. Na televizi moc nekoukej, nebo z toho zblbneš. Vidíš, invaze dánských studentů do Prahy. Chovají se tam jako zvířata, promiň, Ogárku, nechtěl jsem se tě dotknout. Pijí jako Dáni, to se tak u nás v Česku říká, pijí jako Dáni. Tihle Dáni jsou v Praze a pijí. Tak je to. Pak se rvou, rozbíjejí zařízení hotelových pokojů, vyvádějí v nočních klubech, demolují výkladní skříně a tak, víš. Potom ale vše zaplatí. To je na tom to nejdůležitější, Ogárku. Když škodu Dáni zaplatí, tak se vůbec nic neděje, máme totiž kapitalizmus, víš!
Koukni se, jak ta naše zasraná vláda obrací. Začíná se tvářit jako lidumilná. Plomby bude platit jen ten, který nebude chodit na preventivní prohlídky. Ten, kdo na preventivní prohlídky chodit bude, dostane bonus tisíc korun. Bratře, Ogárku, to jsou dvě černé plomby z amalgámu, víme! Vychcánci. To už bude lepší nechat si v té samé ceně udělat plomby bílé. Ovšem, jak je znám, oni ty bíle plomby okamžitě podraží, tak to je, Ogárku.
A řidiči budou muset absolvovat lékařské prohlídky i v pětašedesáti, protože je logické, když do důchodu půjdou o pět let později, než tomu bylo dřív, tak musí být prohlídky, aby mohli řídit auta. Prohlídky se budou samozřejmě platit. Krteček, to je hlava mazaná, ministerská. Ogárku, všímáš si, že se nerozčiluji?
Koukni, pan kníže se nám probudil a jedná s ministryní kultury, protože umělci po něm chtějí, aby dáma odstoupila. Jo, Ogárku, umělci pomohli knížeti ke dvěma milionům hlasů v prezidentské volbě, tak to jsou potom snadné počty. To se pak pro nového ministra kultury schrastí i potřebné peníze. Už začínám chápat, proč chtěli umělci tohoto starého spáče za prezidenta. Žádné nalevo, napravo, zištnost je za tím. Není na nic, tedy ani na kulturu, tak aby bylo, Karel na hrad. Tak to je.
Ogárku, koukni se, tohle vypadá zle. Moc zle. Koukej, v Rusku, kdesi na
Urale dopadl roj meteoritů. Tlaková vlna pobořila zdi domů, vysypala skla v budovách, zranila tisíc lidí. Jeden meteorit vytvořil osmi metrový kráter. Tedy, Ogárku, to jsou věci, začíná nám konec světa. Dnes má proletět kolem země planetka veliká jako fotbalové hřiště. To jsem ti už říkal, pamatuješ? Jestli tohle nás chytí, tak máme po starostech oba.Senior z Horní Plané si stěžuje, že mu manželka tak dlouho zanášela, až utekla. Teď se mu vrátila, přinesla si chvějivé aparátky a vyžaduje po něm nezvyklé sexuální polohy. Senior ke všemu trpí cukrovkou a neslouží mu dostatečně vybavení, které často přímo uprostřed výkonu zkolabuje. Tak to tedy ti neporadím, člověče z Horní Plané. Toto jsem já nepoznal. Což o to, cukrovku mám, o tom žádná, ale když se Boženka přitočila, tak to já jsem věděl, jaká je moje povinnost. Řekl jsem si, Josefe, musíš a své jsem odvedl. Ráno, v poledne, večer. Preventivně i podle poptávky. Co kňučíš, Ogárku, zacpi si ušiska, na tyto háklivé odbornosti jsi ještě moc malý.
Ogárku, ty noci, ty se táhnou, co? Spal bych, ale spánek nepřichází. Víš, kdo to byla Šeherezáda? Nevíš. Tak to byla tuze pěkná holka, dcera vezírova a ta vyprávěla svému manželovi, perskému vladaři Šahrijárovi příběhy, aby si zachránila život. Šahrijár totiž nedůvěřoval věrnosti žen a tak každou svoji manželku nechal okamžitě po svatební noci popravit. Šeherezáda však byla nejen hezká, ale i chytrá a tak svatební noc oddalovala vyprávěním příběhů. Tisíc a jednu noc dokázala povídat, než se vemluvila do vladařovy přízně, aby s ním pak žila spokojený a šťastný život. Tak to bude i se mnou, Ogárku. Dokud budu mít co vyprávět, budu tady a smrt si mě nenajde. Ach, Bože můj, ty noci! Ty noci jsou strašně dlouhé.
Ogárku, chlapče milá, tak jsem byl ve městě u doktora, co ti mám povídat. Taky jsem nakoupil a sousedka mně dala pro tebe zbytky z kuřete a k tomu hovězí kost, budeš mít týden co žrát. Představ si, že jsem odkulhal na autobus a neuklouzl! Byl to výkon, hochu. Představ si, sousedka nám odhrnula z chodníku sníh. Čupr holka. Je taky vdova, víš. Být mladší, kamaráde, tak bych si možná dal říct. Ale už nejsem šohaj, spíš jenom troska z šohaja. Mužské povinnosti bych už nezastal. A potom, ona sousedka je starší a nějak ani není moje gusto. Jsem už v letech, Ogárku, a k tomu dost vybíravý. Tak je to.
Víš, co mně řekl doktor? Nevíš. Jak bys to taky mohl vědět, když jsi tam se mnou nebyl. Tak doktor mně řekl: „Pane Josef, musíme být rádi, jak to je. Vždyť vy jste utekl hrobaři z lopaty. Kdyby vám nevoperovali nové srdeční tepny, tak už si tady spolu nepovídáme. Máte svá léta! Napsal mi nějaký další lék, takže si to teď pamatuj: ráno šest bobulek, v poledne dvě a večer pět. A ne abys to popletl, kamaráde, protože by z toho mohl být nedozírný malér.
Dneska bude rajská s knedlíkem, těšíš se? Boženka, ta uměla rajskou.
To ti byla tak dobrá rajská, že se to nedá ani vypovědět. Taková to byla rajská. A jaké vařila knedlíky, kamaráde, knedlíky jako báseň. Dneska už takové nikdo neumí. Člověče, Ogárku, já mám hlad, ty ne? To jsem jel s Alanem do města sousedce Šalšové pro máslo. Ona tady měla obchod a byla na něj sama, protože se jí manžel kvůli hypotéce oběsil. Tak já sem jí vozil z města zboží, víš. Jednou jsem přijel s kárkou před krám a zatím, co já vynášel bedýnky s máslem, paní Šalšová přinesla Alanovi kastrol se žrádlem. Tuze to vonělo i mně. Ale přece nebudu užírat pochoutky psovi, že. Zato voříšci od vedle Prťa a Hrťa se mohli zbláznit. Štěkali a skákali kolem Alana, chtěli se mu dostat do kastrolu. Alan výhružně cenil zuby a vrčel. Malinký Prťa mu strčil čumáček do kastrolu, Alan ho lapil zuby za kožíšek, položil Prťu vedle kastrolu, stoupl na něj tlapou a žral klidně dál. Voříšci přestali štěkat a byli hodní. Až Alan kastrol vylízal, zvedl tlapu a Prťa s Hrťou odpelášili. Nějak s tím jídlem mají dneska zpoždění.
To bylo za války, kousek od Poštorné v Bořím lese, měli Němci továrnu na munici, říkali jsme jí Muna. Ve čtyřicátém čtvrtém ji Američané bombardovali, ale jak už to ve válkách bývá, Munu nestrefili, zato rozbili celou obytnou část města zvanou Dubič i břeclavské náměstí s kostelem. Zapřáhl jsem Alana, posadil do vozíku brášku a jeli jsme se podívat, jak to ve městě vypadá. Ogárku, to ti byla hrůza. Všude vymlácená okna, z trosek domů se ještě kouřilo, kostel byl bez věže a měl probořenou celou střední část. Byl to takový kopec cihel, trámů a suti. Na rohu cesty do Poštorné stával vysoký šestipatrový dům. Dostal přímý zásah. Milan, syn strýce Michala se schoval v jeho sklepení před náletem. Vytáhli ho odtud za týden. Byl to prima bratranec, kamarád. Objeli jsme náměstí, pod nohama mně praskalo sklo, před sutinami stál farář Bayer a plakal. Dovolil mně vzít si domů komži, ornát, štolu i misál. A protože byla bráškovi zima, zamotal jsem ho do roztrhané oltářní dečky a jeli jsme zpět. Byl to tuze smutný výlet.
Ještě smutnější bylo mé setkání s transportem Židů na břeclavském nádraží. Měl jsem s Alanem přivézt balík z vlaku, nebo co. Čekali jsme na
nástupišti, když od Přerova přijel nákladní vlak. Ze zamřížovaných okýnek dobytčích vagonů s nápisy Jude, trčely ruce, prosily o vodu a kousek chleba. Němečtí vojáci začali řvát, abych zmizel, tak jsem obrátil vozík a s Alanem jsme utekli před nádraží. Byl jsem kluk a s deportací lidí ve vagonech pro dobytek jsem se setkal prvně. Nevím proč, Ogárku, ale tahle scéna se mi vybavuje vždycky, když mám hlad, nebo když je se mnou zle. Předevčírem v televizi, to jsi už spal a já tě nechtěl budit, dávali záběry ze skládky odpadků. Z udusaného smetí vylezla na pláň postava zabalená do igelitu. Foukal vítr, po smetišti proháněl papíry. Nějaká paní podala tvoru v povlávajících igelitových cárech košík, asi s jídlem. Do igelitu zachumlaný člověk košík vzal a zmizel v odpadcích jako v zemljance. Ogárku, dovedeš si to představit? Člověk na začátku třetího tisíciletí žije jako krtek v odpadkovém silážním krechtu. Tlející smetí vyzařuje teplo, říkával pan učitel Prášek. Někdy se skládky zahřejí natolik, že i vzplanou. Bože můj, to ale žijeme dobu. Jak se na to můžeš, Bože, dívat? Vždyť je to tvé třetí tisíciletí. Tak jak je to, můj Bože? Já se v tom už nevyznám.
Syn Jara nám přijde uklidit, tak ne abys mu prozradil, že si mě křísil a já byl u doktora. Slyšíš? Jazyk za zuby a jenom štěkat! Ogárku, jenom štěkat! Ale dobře mně, chlapče, není. Žaludek se mi svírá, jsem nějaký malátný. Bože, věř mi, nového papeže bych se ještě rád dočkal.
Už aby syn přišel, protože dívat se na proradné Véčkaře, jak si volí své nové předsednictvo, to se mi opravdu nechce. Tak silná povaha přece jenom nejsem. Ogárku, kamaráde, jak mě vezli do Brna, to mně bylo tuze zle, tak si pamatuji, že jsem se ten večer rozčílil právě kvůli této pidistraně. Co oni mají všechno na svědomí a tváří se přitom jako nejbělejší lilie. Od té chvíle se už nevztekám. Stejně na ničem nic nezměním. Proto teď jenom zírám a konstatuji. V nemocnici mně nejdříve chtěli profukovat ucpané tepny jakousi balónkovou metodou. Já nevím, co to je, ty ano? Taky ne? Tak to vidíš. Pak si ještě pamatuji, jak si dvě sestry povídaly: „Jedeme s ním okamžitě na sál,“ a vezly mě na posteli zabaleného do dek přes dvůr. Jedna řekla: „Teď vás pan anesteziolog uspí“. A víc už, Ogárku, nevím.
Pojď, než přijede syn, dáme si polévku a od sousedky Kolouškové smažené kuře, co říkáš? Nic. Ogárku, to je vůně…
Tak to vidíš, syna jsme se nedočkali, asi mu dali šichtu navíc. Nevadí, alespoň si kluk vydělá. No, vždyť tady není ani co uklízet. Trochu vyvětráme a budeme si povídat. Moc nepobíhej, sedni si, víříš prach. Ogárku, víš, že prvorozený Jožka byl šikovný fotbalista. Já ho trénoval, tak to vím. Já byl slavný trenér. Vidíš ty diplomy na zdi? Přečti si! No, tak takový jsem já byl trenér. Jožku jsem stavěl do zálohy. Byl urostlý, pevnější, pomalejší, ale za to hlava. Uměl dirigovat hru, uměl rozehrávat,
uměl střílet. Taková duše týmu, víš. Špilmachr, jak říkají Němci. Přitáhl k fotbalu celou svou třídu, takže jsem jedenáctku i s náhradníky složil z jeho spolužáků. Jožka byl veselá kopa. Pořád vykládal srandovní historky a kluci ho měli rádi. Tehdy se hrál systém čtyři útočníci, dva záložníci a čtyři obránci. Záložníci toho museli strašně moc naběhat a Jožka na to měl. Za partnera jsem mu našel spolužáka Jirku Buchtu, rychlého hubeňourka, co dovedl myšlení Jožky využívat. Vždycky jsem o nich říkal, že jsou jako dvojka z Dukly - Pluskal, Masopust. Tihle dva kluci také dokázali nastřílet nejvíc gólů. Ale to je, Ogárku, stará kapitola. Mančaft se dávno rozutekl, někteří už ani nejsou. Není ani Jožka. Je to strašné, když ti děti umírají tak brzy.Jožka chtěl být šoférem, jako já. Už jsem to měl pro něho i domluvené, jenomže v autodílně u Póny dali přednost dětem svých zaměstnanců, tak jsem ho protlačil k nám do elektrorozvodných závodů. Vyučil se montérem, jezdil na montáže po okrese, v Moravské Nové Vsi se seznámil s děvčiců, ani nevím jak. Jestli na hodech při tancování, nebo při tom, jak v Moravské opravovali trafo? Nevím, Ogárku. Tolik ti jenom řeknu, že jsem do Moravské přivezl dráty a chlapi na mě spustili: „Tato, chystaj svatbu!“ Tak se Jožka oženil. Brali se s Janou v březnu a v září se jim narodila dcera. Jak vidíš, jablko nepadlo daleko od stromu, ujely mu nohy, jako kdysi mně. Potom studoval dálkově průmyslovku. V práci byl úspěšný, vzal si půjčku, začal v Moravské stavět dům. Brzy přišel na svět ještě kluk, můj vnuk. Když už měli dostavěno, smekla se Jožovi na schodech noha, spadl na záda a o schodovou hranu si narazil páteř. Do práce jezdil na kole. Byl sportovec, denně dvacet kilometrů pro něj byla hračka. Jenomže, najednou si začal stěžovat, že vůbec nemůže na kolo naskočit, natož šlapat do pedálů. Poslali ho do nemocnice. V Brně na Žlutém kopci zjistili, že má v páteři nádor. Doktor mně řekl: „Otče, obratel mu puknul jako oříšek. Museli jsme nádor z obratle vyoperovat a páteř zpevnit dráty.“ Jožku poslali do důchodu. Vypadalo to dobře. Záda ho přestala bolet, mohl sedět, opatrně chodit, jenom nic nesměl zvedat nebo nosit. Jenomže asi za rok musel do nemocnice znovu a pak už to šlo rychle. Jožka je pohřbený v Moravské. Boženku přežil jenom o devět let. Tož tak, Ogárku, tak to je.
Ogárku, přehled zpráv. Véčkaři mají nového předsedu, skuhravého Víta Bártu a Radek John se stahuje do služeb televize Prima, ovšem stal se čestným předsedou strany VV. Vážení, lidé vás milují! Tomu můžete věřit. Počet zraněných po pádu roje meteoritů vzrostl na dvanáct set. Jde hlavně o řezné rány způsobené rozbitým sklem. Ogárku, hurá, planetka nás minula, chvála Bože, dal si, že se vzdaluje. Poslanci se dohodli na znění zákona o nevyplácení platu odsouzeným poslancům. Zákon pustili do druhého čtení. To sou mi noviny, Ogárku, možná bude pivo lacinější, když teď v parlamentu ušetří. Praha čeká další várku mladých Dánů, snad už přijedou ti slušnější. Ogárku, víš co je horší, mám nějak rezavou moč, tak nějak do rumělkového odstínu a je mi poněkud divně. Snad, Bože, dáš a já se toho nového papeže dočkám, mají ho volit prvního března.
Ještě ti, Ogárku, povím, jak jsme měli kozla. Tady na dvorku stál za mého mládí chlívek, stařenka řekla: „Je bída, kozí mléko je dobré pro růst kostí, koupím kozu.“ Stařenka přinesla z Žižkova v nůši na zádech bílé kůzlátko. Nemysli si, Ogárku, i když je koza malá, žere, jako veliká. Denně jsem jezdil s Alanem na trávu. Nasekat, nahrabat, naložit, dovézt. Kozička žrala
a žrala a taky rostla. Povídám: “Stařenko, ta koza se mi nezdá, neroste jí vemeno.“ „Ty tomu zas nějak rozumíš. A co jí roste?“ Z kozy byl parádní kozel. Z široka a daleka k nám přiváděli kozenky a my s Alanem jsme organizovali kozí sex. Takže kozí mléko nebylo, ale za to byly kozlí peníze. Kozel mně vyskákal na zimník i na boty. Alanovi jsem mohl nechat opravit kšír a kárka dostala nová kola. Ogárku, proč mě budíš? Asi jsem si trochu zdřímnul, no, proč mně olizuješ ruce. Co se děje? Pálí mě žaludek, napíná mě to. Počkej, nebudeme na nic čekat, stařenka říkávala: „Je-li těžko od žaludku, dej si na kostku cukru Alpu, to je nade všecko.“ Přestaň s tím lízáním a pomož mně, podej hůlku! Ještěže mám všechno na stole. Aspoň ty ruce, kdyby se neklepaly, ludry. Dám si Alpy radši víc. Pálí mě i střeva. Pojď, Ogárku, zašroubujeme lahvičku! Ogárku, počkej, radši si lehnu. Bože můj, Bože můj, takhle vypadá konec?
Uprostřed noci se probírám z agonie. Ležím na zádech na posteli, Ogárek stojí vedle mé hlavy, olizuje mi líce a funí do ucha. Pálení v břiše i bolest ve střevech je podstatně menší. Dá se to vydržet. Stařenčin recept zase zabral. Chce se mi strašně močit a myslím si, že i kadit. Televizor vysílá biliárové přebory, rádio žvatlá, Ogárek mně podává hůl. Štrachám se z postele a bojím se, že na záchodovou mísu nepřilezu včas. Mohutným proudem si ulevuji do bělostného sněhu. Ogárku, promiň, ty si ten sníh tolik šetříš a teď taková potopa. Já snad vyteču. Belhám se přes dvorek do koupelny, sedám na mísu. Mám průjem. Trhá se mi celý zažívací trakt. A je to venku. Konečně. Ach, to je úleva, Ogárku, to je úleva.
Ogárku, noční zprávy: Náš stát je v recesi a vládě už nevěří nikdo. Ani já. Václav Klaus přijel do Nového Města na Moravě, fandit biatlonistům. Dvacet sedm tisíc diváků pana prezidenta vypískalo. A sakra! Tomu Zemanovi není, co závidět, bude prezidentovat zemi v pěkném rozvalu. Pro dnešek je toho dost, Ogárku, co říkáš? Vypínám rádio i televizi. Pokusíme se o odpočinek, tož tak.
Ogárku, kamaráde, jak se vede? Máme neděli, víš o tom? No tak teď to víš. Něco ti povím, udělal jsem rozhodnutí, když je ta neděle. Podívej, vidíš, jak se mně klepou ruce, vidíš to, vidíš? Víš ty, co je to pro mě za námahu uvařit nějaké jídlo? Napustit vodu do kastrolu, trefit se sním na vařič, otočit spouštěč, vždyť já na to ani pořádně nevidím. Když chci uvařit kousek masa, musím ho koupit nejméně půl kila, to je dost peněz. Elektřina stojí také dost a je přitom čím dál dražší. Podívej, kupujeme pět dnů v týdnu jednu porci obědů, denně nás to stojí i s dopravou sedmdesát pět korun, což je dost. Za týden platíme tři sta sedmdesát pět korun, máš to, Ogárku. Když si to propočítáš, tak za domácí vaření nám to vyjde nastejno. Tedy bratru těch sedmdesát až osmdesát korun. Takže jsem se rozhodl, nebo chceš-li, rozhodli jsme se, že si nechám vozit obědy i v sobotu a v neděli. Za týden zaplatíme 525 korun, za měsíc 2325, to když bude měsíc delší, nebo 2250 když bude mít měsíc dnů jenom třicet. Za tento měsíc zaplatíme 1650 korun, protože je únor, ten má 28 dnů a tři víkendy jsme si vařili sami. Nakoupíme granule, sousedka Koloušková nám donese zbytky z prodejny a prostě to tak bude, protože já už vaření nezvládám…
Dnes budeme jíst staré rohlíky, co ty na to? Uvařím čaj, to snad ještě svedu a tobě dám mléko, je neděle. Nevím, jestli jsi to nepřeslechl, ale ve Frenštátě nad Bečvou explodoval v domě rozvod plynu, spadl přitom celý panelák. Prý to udělal jeden z nájemníků, protože ho chtěli vystěhovat. Stalo se to v noci, lidé spali. Pět mrtvých, deset zraněných, dva z nich jsou s těžkými popáleninami v nemocnici. Je to hrůza. Tak to je. Léky si nevezmu, Ogárku, trochu si odpočinu.
Člověče, Ogárku, pse, tak jsem na to přišel, jak to bylo s tím Karlem na hrad. Klaus chce demokracii založenou na systému partají, které jdou do voleb a na základě zvolení, pak řídí parlamentem stát. Havel snil o občanské společnosti, které by vládla elita, samozřejmě demokraticky zvolená, přes navolený parlament, jenom partaje by byly přitom mimo. A teď to byla taková jakási šance Havlův odkaz realizovat. Proto umělci rozjeli akci Karel na hrad, protože se domnívali, že za nimi půjde většina lidí Česka. Málem jim to vyšlo. Jenom trochu zapomněli, že národ nejsou jenom mladí a ti starší a chudí, že nezapomněli, že to byli oni, umělci, co způsobili pobláznění, listopadovou lavinu a jejich současnou bídu. Kamaráde, tak je to.
Ale nemysli si, konec snahám umělců ještě není. Dej na mě, něco je ve vzduchu, ne že ne.
Co štěkáš, vždyť jenom spím. Dej pokoj. A jejda, ono nám svítí sluníčko. Ogárku, vždyť je to pěkné, tak přestaň! Sluneční paprsky svítí na zarámované fotografie, odráží se od jejich skel a hází po pokoji prasátka. To je pěkné. Jo, on ti obrázek brášky blýská do očí. No tak pojď, lehni si na můj klín, hop! No vidíš a máme klid oba. Bráška to nedělá schválně. On
si tam jenom tak visí. Boženka měla brášku ráda, tak ho nechala zasklít a dala na zeď. Bráška byl pohrobek, víš to? Jak bys mohl, o bráškovi jsem ti nevyprávěl. Mně bylo sedm let, když se bráška narodil. Sedm měsíců po smrti tatínka. Oba jsme se narodili do doby celosvětové hospodářské krize. Tatínek dělal na dráze, dostal vyhazov, pak za Podivínem déšť podemlel koleje a rozjela se trať. V noci přijeli chlapi na kolech: „Jožko, pojď si přivydělat!“ Ráno ho přivezli na platoňáku mrtvého. Tatínka ranila mrtvice. A to se říká, že sedmičky jsou šťastná čísla… Sotva se bráška narodil, okupovali nás Němci a Břeclav přiřadili k velkoněmecké říši. Odmítal jsem navštěvovat německé školy, tak si mě vzali stařečci, tatínkovi rodiče do Lanžhota.
Kousek za městem, na železničním přejezdu byla závora, která oddělovala říši od Protektorátu. Maminka mě přes čáru převezla na kole. Chodil jsem v Lanžhotě do měšťanské školy a brzy se tam stal premiantem. Ve dvaačtyřicátém se břeclavský stařeček napil omylem louhu a krátce nato zemřel. Ředitel lanžhotské měšťanky mně řekl: „Jožko, budeš se muset vrátit domů, protože občané říše nemohou posílat své děti do protektorátních škol. Zítra už do naší školy nechoď!“ Přijela maminka i s
bráškou, vyfotili jsme se v ateliéru Polešák, maminka si nás naložila na kolo a odvezla do Břeclavi. Jediný, kdo z toho měl tehdy radost, byl pes Alan, protože se mu vrátil pán.
Tady pod hřbitovem, byl takový plácek, vedla přes něj cesta do polí. O žních tam na žebřiňácích vozili k mlátičce fůry obilí. Když byl plácek volný, hrávali jsme na něm fotbal. Maminka ušila z punčochy hadrák, z cihel jsme udělali branky, vozík s bráškou postavili vedle jedné z nich a Alan byl brankář, chytal hadrák do zubů. Byl děsně šikovný. Hlavně měl rád, když balon uletěl daleko do polí a on ho mohl hledat a nosit zpátky do hry. Byly to vášnivé mače o čest a slávu. Hádali jsme se: „To nebyl gól, rána letěla nad cihlou, byla to tyč!“ „Byla to tyč, ale od tyče, to šlo rovnou do branky!“ A už jsme se řezali. Alan nás musel trhat od sebe zuby a rozhánět štěkáním.
Jednou Laďa Košulič nakopnul mičudu, strefil vozík a brášku vyklopil. Alan vystartoval na Laďu, chytil ho za trenýrky, povalil, stoupl mu na záda a vrčel. Bráška pod vozíkem řval jako pominutý. Byl potlučený a odřený. Než jsme přijeli domů, naskákaly mu po celém těle modřiny. Maminka o mě přerazila násadu na vidle. Alan dostal také svůj díl a s fotbalem byl konec. Tak to je.
Představ si, Ogárku, že ten člověk z frenštátského paneláku byl v exekuci a měli mu přijít zabavit byt. Zabarikádoval východy, otevřel v domu na třech místech plyn a pak se odpálil. Vzal s sebou do pekel nevinné lidi i celý dům. Je to vlastně taková šílená pomsta naší nemocné společnosti. Tak je to.
My byli s bráškou pospolu dost málo, já mu přitom nahrazoval otce i kamarády. Jenže, sedm let rozdílu, to je moc. Bráška vždycky něco začínal,
co já už pomalu končil. Začal chodit do školy a já šel z domu do učení, bráška vyšel ze základky, já měl rodinu. Vrátil jsem se do Břeclavi, bráška šel do Brna. Já už tvrdě zařezával, abych uživil rodinu, když se bráška rozhodl pro vysokoškolská studia. To jsem bráškovi trochu záviděl. On zdaleka nebyl primusem, jako jsem jim býval já. Nikdy se neučil systematicky, jako já. Když jsem na brášku dohlížel, měl ve škole výsledky docela slušné, byl bystrý a hbitý. Naučil jsem ho číst, kupoval mu knížky. Bráška četl hodně. Přečetl všechno, co se mu dostalo do rukou. Byl takový drobný, neduživý, málo jedl a taky měl dost smůlu.Sousedi měli dceru a ta dcera chodila do třídy s bráškou. Jednou se holka do školy nedostavila. Paní učitelka poslala brášku, aby se u sousedů přeptal, co s ní je. Sousedé zrovna vykopali ve vrátnici hlubokou jámu, takový zákop, protože si zaváděli vodovod. Do jámy nainstalovali vodovodní trubky. Bráška přišel k jejich vratům, otevřel branku a po hlavě sletěl dolů do výkopu. Rovnou na kovové kolečko vodního uzávěru. Rozbil si nos a roztříštil bradu. Sousedka donesla deset vajec, aby se maminka nezlobila, že to nemohla tušit. Bráška ležel celý měsíc v horečkách, byl oteklý, mluvit nemohl, pusa mu hrála všemi barvami a asi měl i otřes mozku. Od té doby má hnutý obličej. Takový trochu komický výraz. Jinak ten pád přežil ve zdraví.
Nebo. Když jsem přijel domů představit mamince svoji nastávající Boženku, přišel nás na nádraží bráška přivítat v nažehlené košili, sáčku a s ostrými puky na kalhotách. Od štěstí málem plakal. Ovšem doma byl malér. Z našeho domečku se valil okny i dveřmi kouř, dým a smrad spáleniny. Bráška zapomněl vytáhnout ze zásuvky šňůru, žehlička, kterou si tak pečlivě vyšňořil oblečení, propálila bílou hadru, deky, desku stolu a propadla se, na štěstí do kulatého dřezu na nádobí. Dřez plný porcelánových talířů rozpálila do běla. Kdyby se maminka nevrátila z práce o něco dřív, tak jsme vyhořeli.
Ogárku, koukej, příští prezident Zeman to roztáčí ve velkém. Konzultuje, přijímá kamarády, politiky, podnikatele a netají se svými názory. Mnozí výbojníci ztrácejí neomylnost a viditelně se bojí. Já mám strach o Zemanovo zdraví. Je zateklý, odulý a má léta. Asi rád pije. Říká se to o něm.
Podívej, Ogárku, sníh pomalu mizí, budeme držet půst. Dám si rohlík s čajem, tobě nabídnu brambory se sekanou a granule. Dobré to bude, co říkáš? Dobré, viď!
Bráška, bráška! Ani na manželky neměl štěstí. On si myslel, že když si vezme paní svého srdce, že bude pánem srdce své paní. Že bude vítěz, že bude pro svou ženu bohem. Po sedmi letech mu paní jeho srdce vzala roha a rozvedla se s ním. Pak se zamiloval do mladinké servírky, chudé jako kostelní myš, velmi půvabné, ale servírky. Holka měla tolik, jako můj syn Jara. Strejda Véna, zaměstnaný u Restaurací a jídelen jako hospodský se ušklíbal: „Asi se pomátl, bere si děvčicu z rája!“ Jak to mezi bráškou
a jeho paní bylo, tak to ti, Ogárku, nemůžu sloužit. Žili spolu třiatřicet let a děvčica z ráje ho celou tu dlouhou dobu držela na vodě. Potom onemocněla jakýmsi virovým oparem, začala mít bolesti hlavy, kostí, přestávala vidět, ovládat prsty a naši milí, krtečkem vyděšení doktoři, ji místo do invalidního důchodu poslali dělat. Holka řekla bráškovi: „K čemu je život?“ A skočila z balkonu. K čemu je život, Ogárku, k čemu? A k čemu je smrt? No řekni, k čemu je smrt? Bráškovi zbyly čtyři děti, mně jenom syn a dvě vnoučata. Všichni jsou odrostlí, mají své vlastní problémy, své starosti a my s bráškou zůstali sami, staří a nemocní, neschopní vdovci v tomto slzavém údolí. Bráška má těch chorob o sedm let míň a vdovcem je jenom půl roku, tak mu volávám a radím, co je na co dobré, jaký lék si má vzít a kdy. Jenže to víš, bráška má svoji hlavu, poslechne málokdy. Tak je to, Ogárku. Každý máme svoji hlavu a před sebou už jenom smrt.
Zítra půjdeme na procházku, nakoupíme a třeba se stavíme i na pivu, tedy jestli mně bude o něco líp. Když pánbůh dá, snad se toho nového papeže i našeho milého prezidenta dožiji. Bože, co ti to udělá? Jde jenom o pár dnů. Já vím, nadechnout dolů do břicha, zadržet dech, a vydechnout. To nic, Ogárku, pse můj milovaný, kamaráde. Nadechnout dolů, zadržet, výdech. Dožiju. Dožiju! No řekni, co by sis tady beze mě počal? No řekni! Víš, jaká je doba, vždyť by tě, kamaráde, šoupli do nějakého ústavu.
P. S.
Ogárku, tak jsme se inaugurace prezidenta i zvolení papeže přece jenom dožili. Pan prezident slibuje, že snad bude v Česku líp a papež František chce církev chudou pro chudé. Strana růžové růže plamení o vítězství středové levice nad pravicí a předseda vlády kontruje, že růže růžová nechápe, co se v Evropě děje. Je ve vzduchu něco tuze zlého! Ogárku, že to cítíš také? Je to jako v té Gogolově hře, kde všichni kradou i berou a volají při tom, lidičky, chyťte zloděje! Ach jo, chlapče, připrav se, jak nám sáhnou i na důchod, podáš mi berlu a půjdeme belhat do boje, v bezčasí stavět barikády.
Jaroslav Tuček, Brno, 19. 2. / 23. 2. /17. 3. 2013
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
