Seděli jsme dva staříci, děda Štrunc a já, v líbezně vzdušném altánu, na skalnatém ostrohu, vysoko nad tokem Horní Berounky. Děda vyskládal na zahradní stůl čtyři stohy knížek v historicky tvrdých přebalech: Vy se dost o všechno zajímáte, tak kdyby se vám to hodilo, vyberte si. Rozevíral jsem věky omšelé desky, obracel stránky a děda Štrunc vedl řeč: Tento domek postavil táta Štrunc. Tady jsem se narodil. Byli jsme posledním obydlím vesnice Zruč. Do školy jsem chodil do Bolevce, po hrázi rybníka. Dva kilometry tam, dva kilometry zpátky. Když v zimě rybník zamrzl, tak to bylo pěkné klouzání. Říkáte, že je tady krásně. Ano, je tady krásně. Jsem tady doma. Moji mladí odjeli na dovolenou do jiných krásných krajů. Když jsem byl mladý, také jsem odjížděl. Teď už nikam nejezdím.
Otče, na stránkách knížek jsou razítka knihoven. Klatovy, Příbram, Stříbro, Vršovice.
To jsou knížky vydané za „c a k“ mocnářství a za první republiky. Táta dělal tamhle dole u Berounky, v továrně na celulózu. Když nás obsadili Němci, tak se ze všech knihoven vyřazovaly „závadné“ tisky. V celulózce byly takové dva drtící kameny a mezi ně se házelo dřevo nebo papírový odpad i knížky. Některé knížky nosil táta domů: Čtěte si, abyste nezapomněli, že my Štruncové jsme Češi.
Probíral jsem kupkami svazků. Třebízský, Neruda, Stroupežnický, Krásnohorská, Svátek, Čapek.
No ano, Čapkův Krakatit. Stále dobré čtení. Aktuální. Táta vyprávěl, jak byla tady v Bolevci za Rakouska-Uherska muniční továrna. Patřila Škodovce. Obrovský areál. Haly s výrobními linkami, sklady dynamitu, skladiště s vyrobenými náboji do kulometů, kvérů, dělovými šrapnely, granáty a tak. V muničce pracovalo na tři tisíce lidí. 25. května 1917, v 13.35 přišlo k první explozi. Krátce na to ke druhé, pak ke třetí. Bouchalo to několik dnů. Vzduchem létaly kusy zdí, traverzy, trámy, i roztrhaná lidská těla. Nad továrnou se objevil široký, ohnivý pás a pak se vyvalil strašný oblak dýmu podobný velkému hřibu. Tlaková vlna trhala střechy, vytloukala okna v širokém okolí a vyvracela zdi domů v Bolevci, Plzni, Zruči, v Třemošné i v Senci. Zakrvavení lidé utíkali z muničky pryč, ale naráželi na ostnaté dráty, kterými byla továrna obehnána. Byl strašný masakr. Dvě stě mrtvých, tisícovka zraněných. Říkal otec, že se o tragedii nesmělo psát. A právě v té době byl ve službě u hraběte Lažanského na zámku Chyše, mladý spisovatel Karel Čapek. Ten se od hraběte o výbuchu muničky dověděl a v roce 1924 vydal románu Krakatit, ve kterém výbuch bolevecké muničky popsal. Hitlerovci Čapka nenáviděli. Čapkovy knížky musely z knihoven zmizet a tak se Krakatit ocitnul u nás. Když Němci válku prohráli a z Československa byli vyhnáni, ve stoupě celulózky se začaly mlít knihy jiných autorů. Pane, české stoupy melou pomalu, ale pořád. Semelou vše, co je zrovna třeba semlít. Dnešní mladí nechtějí mít doma knihy, ani jako vrstvy na zateplení. Vyhazují zděděné knihovny do kontejnerů, protože se knížky zpeněžit nedají. Antikvariáty zanikají a ty, co ještě existují, knížky nevykupují. Knihám u nás odzvonilo.
Přikvačila švagrová: Pánové, dejte si placky. Na talířku se usmívaly dva placaté bramboráky. Děda se zakousl: Otec je měl rád se škvarkama. Říkal jim plasáky. Plasáky vymyslili mniši v Plasích. Plasy, to byl obrovský klášter a kolem něj samá bažina, tak co měli dělat? Vymýšleli. Vymysleli i plasáky. Už jste byli v Plasích? Ne? Zajeďte si tam. Bažiny neuvidíte. Klášter ano. Jeli jsme a viděli.
Plasy, městečko s rozsáhlým, na cihly oprýskaným komplexem impozantních klášterních budov, bez zjevného života. Bývalá královská kaple, bývalé opatství, bývalý zámek, konvent, prelatura, klášterní dvůr, kaple, pivovar. Na boční stěně konventu, ve výši okna prvního patra byla cedulka s ryskou: Při povodni v roce 1842 dosáhla voda do této výše. Švagrová Jitka koupila dceři Míše i mně vstupenky a pak už jsme se prodírali minulostí zachmuřených a nevlídných zdí, kdysi mocného konventu řádu cisterciáků.
Procházel jsem dlouhými, širokými chodbami, kde dohlédnout jejich stropů znamenalo pořádné zaklonění hlavy. Sympaticky rozevlátý a od pohledu erudovaný student historie přednášel: Budova konventu byla postavena v roce 1711 dle projektu geniálního Jana Blažeje Santiniho na 5 100 dubových pylonech, které byly překryty obrovitým platem z dřevěných trámů, neustále ponořených ve vodní lázni podzemního jezera. Díky vodě dřevěná deska zkameněla a tvoří pevný základ pro celou stavbu. Kdyby voda zmizela, konvent se zhroutí. - Nahlížel jsem světlíkem uprostřed schodiště, viděl dole jezírko a ve vzduchu cítil vodu. - Geniální architekt vymyslil mimo jiné i chodbu s latrínami, kde výkaly padaly do proudící spodní vody. - Vtipný jinoch k tomu poznamenal: Nad otvory se nenaklánějte, spadené předměty upadnou v zapomenutí. - V síních mnichů, modlitebnách, v shromažďovacích sálech, v lékárnách a především v kapli jsem se cítil jako brouček, tvor, co musí cítit velebnost a nedostupnost všudypřítomného božství. Výřečný kastelán nás však proháněl. Spěchal. Vrtěl se, otáčel, nabádal, málem přitom stočil piruetu. Jemný hoch mlel hrubou historii: Opatství bylo dobře spravované a prosperující. Výnosy z polností i z jiných aktivit mělo vysoké. Císařovna Marie Terezie však měla na klášter značné daňové požadavky a posléze, v roce 1785 císař Josef II. opatství zrušil. Klášterní panství koupil v roce 1826 Klement Václav Lothar Metternich. Zde vidíte Škrétovy velkoplošné obrazy a zde Brandlovu Pietu. Vysoce inteligentní výklad spěchavého kastelána byl nad mé síly. Abych nebrzdil rychlonohé, vyštrachal jsem se před konvent a vlekl se procházkou okolo hrobky Metternichů až na hřbitov. Pěkný hřbitov. Útulný. Andělé, holoubci, sošné pomníky, desky. Návršíčko bylo kamennou krásou přehuštěno. Na jednom z rovů jsem četl ceduličku: Prodám tento hrob. Levně. Zalapal jsem po dechu a šoural se ke vchodu do hrobky. Na hrobce cedulička nebyla. Sluníčko hřálo, pálilo. Pod košatými stromy byl stín a u keramické busty Bedřicha Smetany bílá lavička. Svalil jsem se na ni a četl na keramickém soklu: Mladý skladatel strávil v Plasích v květnu 1842 nejšťastnější dny svého života. K překvapení cvrlikajících ptáků a jednoho páru milenců, jsem zanotoval luzný motiv z českých hájů a přemýšlel přitom, proč se někdo zrovna teď, v zeleném rozpuku rodných Plas, rozhodl prodat svůj hrob. Levně! Že by mu hrob chtěli zabavit exekutoři? To snad ne. Spíš je ten člověk sám a hodlá se nechat rozptýlit u zdí krematoria. Nebo má Plasů dost a stěhuje se. Stěhuje se třeba do Kanady. Ano, do Kanady. Kam jinam, když prodává hrob? Dnes jedině do Kanady! Mladý pár se zastavil. Dívka pravila: Dědečku kouzelný, to je Má vlast, viďte? – Ano, to je má vlast. - Umíte i Vltavu?
Dcera měla pracovní povinnost v Praze. Řekl jsem: Plasy jsou Plasy, Praha je však Praha, jedu s tebou. Koupil jsem benzin a jeli jsme. Krajina krásná z nejkrásnějších, ubíhá z Plzně do všech stran. Té na Prahu, na kráse neubírá ani to, že na ni koukáte z dálničních pruhů. Díky zázračně mobilní krabičce jsme v devět byli na místě a již v deset měla Míša pražské pořízení za sebou. Řekl jsem: Míšo, splň mi sen, zavez mě k vilám Bratří Čapků. Díky robotické krabičce jsme dopravními svízelemi přecpaného provozu kličkovali celkem jaře. Po necelé půlhodince jsme vyjeli kopeček, pak zahnuli doprava a krabička škytla: Jste na místě. Na nároží užší, ale dlouhé uličky, přeplněné zahrádkami gruntovních vil, byla cedule: Ulice bratří Čapků. Zeptal jsem se hekajícího pána, co vynášel z dodávky krabice: Hledám vily bratří Čapků, hlavně vilu Karla Čapka, které to je? - To musíte sejít až tam dolů, na sám konec ulice, jak parkují ta černá auta. Bylo to dobrých tři sta metrů z kopce. Přišel jsem dolů, do podkůvky náměstí a u černých aut se rozhlížel. Přede mnou vily, po levé ruce vily, po pravé ruce také vily. U jedné z těch po pravé ruce byla otevřená branka. Za ní, v krytém průchodu stoupalo úzké schodiště vzhůru až k otevřeným dveřím. Na schodišti stáli tři nevraživí lidé. Nervózně kouřící blonďatá krasavice, bělovlasý pán v montérkách a nahoře ve dveřích, majetnicky rozkročený, ožehnutý statný muž v elegantně střiženém černém oděvu. Prosím vás, hledám vilu Karla Čapka, nevíte která to je? Trojice málem upadla ze schodů. Odpověděla unisono: Toto je vila Karla Čapka. Podklesla mně kolena: Aha! Dovnitř se nedá, viďte? – Nedá. Opět zaznělo unisono. Ustoupil jsem a zahleděl se na mosaznou destičku, umístěnou na zahradním sloupku: Dr. Karel Čapek.
Zeď kolem zahrady byla vysoká, obrostlá popínavými rostlinami a k tomu vykrytá plachtou proti zvědavým pohledům narušitelů posvátnosti místa. Snažil jsem se zahlédnout alespoň něco málo z ruky zahradníka Čapka. Mé oči však již nemají jiskru mládí. Ničeho se nedohlédly. Vrátil jsem se do průchodu: Prosím pěkně, nemohl bych se alespoň projít po zahradě? Jenom projít! Na chvilku. Vlasatá blondýna málem upustila čmoudící cigaretu: To já nemůžu. Modrákový pán řekl: To může jen pan místostarosta. Pan místostarosta řekl: Co já, to může jedině tady slečna. Pán v modrácích uzavřel vše lakonicky: Tak pojďte, půjdu s vámi.
Schůdky do svažující se stráně zahrady byly úzké, zahýbaly prudce doleva, kolem zdi vily. Na ně navazovaly obdélníkové plátky betonových dlaždic. Našlapoval jsem na ně s nábožnou úctou. Muž v montérkách se usmíval: Vidíte, tam dole vysázel Čapek keříky kalin. Z keřových šlahounů se staly mohutné kmínky a haluze, které se propletly s dalšími kalinovými výhonky. Teď je to vysoká, naprosto neprostupná kalinová zeď. Sestupoval jsem opatrně k tmavé zeleni kalin. - Pane, můžu až tam, na ten roh vily? - Máte to povoleno. - Ze stráně trčely hroty i hrany zahnědlých kamenů. Uprostřed stráně byl vyschlý, světle modře zmalovaný, nevkusný obdélník bazénku bez vody. Uklouzlo mně ze rtů: Ach jo, hospodář není doma. – Ano, pane, není. Není tady již 76 let. – Vím, pane. Tři měsíce před jeho odchodem navždy, jsem se narodil. Tuhle procházku jste mně dali jako dárek k narozeninám. Už jsem byl v Malých Svatoňovicích, Úpici, na zámku Chyše i na Strži. Zakoukal jsem se za roh vily. Zahrada uhýbala do leva. Její plocha byla porostlá keři a vzrostlými stromy. Pane, nevíte, prosím, kde tady sedávali věhlasní „pátečníci“? Je to tu nějak těsné. – Museli se sem nějak vejít, i když nevím jak. A to jsem býval profesorem češtiny. Ona ta příroda tady, nebyla tehdy tolik nahuštěná. – A pane, tam vedle, jak klečí ta paní, to je asi vila Josefa Čapka, že. Tak tam asi nesmíme, viďte? – Nesmíme. To je majitelka, vnučka Josefa Čapka. Pojďme odtud. Ukážu vám dárek horníků ze Svatoňovic. Když Karel Čapek psal První partu, přivezli mu na zahradu zkamenělý strom. Tady je. Obrovský kus černého kamene, vsazený do stráně jako pařez, krásné, viďte! – Kamenná krása! Černý peň odrážel svými hranami sluneční louče a vrhal blýskavá prasátka na zeď vily. Řekl jsem zasněně. Modrákový profesor dodal: Jo, jo, pane, Češi svého Čapka milovali! - A támhle u zídky, to je jistě Čapkova lavička. Můžu se na ni posadit? – Můžete. Tam sedával Karel Čapek s Dášenkou. Slavným to psíčkem, co jeho podobu znají děti po celém světě. Šel jsem po betonových kachlích k lavici a sednul si. Profesor v modrácích se usmál: Vypráví se, že když se tahle vila stavěla, měl Čapek, tady ve zdi úkryt na gumové holínky. Když se vracíval z divadla, zul si u zdi lakýrky, sáhnul do výklenku, přezul se do holínek a pak se v těch gumácích brodil přes rozblácenou zahradu do vily. – Pěkná story, pane. Taková ryze čapkovská. Poslyšte, pane, jak se tak na tu obří vilu s hláskami, cimbuřími a vysokými zdmi zahrady koukám, ono to tady tak trochu vypadá, jako kartouza Parmská. No ano, pane, vždyť tady by se dal hrát i Čapkův Loupežník. V mohutné věži překrásné vily, sní půvabně rozdychtěná, mládím a krásou vonící Mimi, svůj sen. Je vězněm svého pana otce. Přes vysokou, zelenou zeď, sem leze mladý vetřelec. Loupežník. Pane, já to tady vidím. Já to vidím v barvách. Vy ne? Kartouza parmská! Já se vůbec nedivím, že pan Čapek odtud utíkal na Strž. Ono, víme, i vzduch tady máte takový rozpačitý, nedýchatelný. - Pane, a támhle nahoře, ve druhém patře na rohu, to zamřížované okno, tak tam měl Čapek svoji „kaktusárnu“. – Zamřížované kaktusy. - Víte, že se Karel Čapek snažil pěstovat kaktusy i na Strži? – Vím. Jenže, ve Strži, byla na kaktusy příliš velká zima, tak to vzdal. To je tak pane profesore, on ten Čapek měl v sobě cosi badatelského i budovatelského. On byl vlastně jako pták, co celý život hledá místo pro své hnízdo. Kam pták přiletí, tam to hnízdo buduje. Takový typický Čech, ten Karel Čapek vlastně byl. Ovšem ale, takový dost netypicky český génius. Víme?
Na úzkém schodišti vstupního průchodu do Čapkovy vily začalo být tuze živo. Dcera na mě mávala, abych už šel. Asi pět lidí se tlačilo kolem ní s bloky, notebooky a s mobily na uších v pozicích šermířů. Profesor češtiny v montérkách viditelně znervózněl: To je radniční komise. Přou se o zřízení či nezřízení Čapkova památníku. – Ajajaj, pane, tak to já už jdu. Aby si mě tady nakonec nechtěli nechat jako exponát a vy kvůli tomu neměl problém. A děkuju, pane! Udělal jste mně obrovskou radost. Prodíral jsem se komisní zácpou a děkoval do všech stran. Komisní lidé se však tak vášnivě přeli, že si mě snad ani nevšimli. Jako bych byl jen zahradní hmyz.
Dcera se zeptala, co to bylo za lidi? – Mluvili česky, tak asi Češi. Viděla jsi mosaznou jmenovku: Dr. Karel Čapek? Tak na ni čeští dobráci, po mnichovské potupě v roce 1938, připevňovali malé šibeničky, a do dopisní schránky doktoru Čapkovi vhazovali výhružná psaníčka. Jednomu hrdinovi se nepodařilo do přeplněné schránky hanopis vsunout. Zalepená obálka mu upadla na zablácený chodník zrovna v okamžiku, kdy se pan spisovatel vracel domů. Čapek se sehnul, zvednul dopis a podal jej pisateli: Něco vám upadlo, pane. Oslovený muž dopis vzal, před Čapkem jej nacpal do schránky a odešel. Večer otvírala paní Olga poštu. V obálce umazané od bláta byl list s těmi nejsprostějšími a nejkrutějšími vyhrůžkami. Takto se někteří Čechové chovali ke svému spisovateli, v ošklivém podzimu roku 1938. Když Karel Čapek na Vánoce zemřel, panoval v Praze mezi Čechy tak velký strach z Němců, že se žádná důležitá kulturní instituce neodvážila uspořádat Čapkovi veřejný pohřeb. Statečnost prokázali jen opat Zavoral ze strahovského kláštera a vyšehradský kanovník Stašek, kteří dokázali najít na vyšehradském hřbitově místo pro Čapkův hrob. Na hrobě stojí boží muka a pod ní je kamenná miska na vodu. To aby tam za Karlem Čapkem létali ptáci tu vodu pít. Když v březnu 1939, obsadili hitlerovci Prahu, bylo dost Čechů, kteří německá vojska vítali. My Čechové, Míšo, jsme „halt“ takový svobodomyslný národ.
Pod dědovým plzeňským altánem na Bílé hoře jsem řekl: Otče, tato vaše Bílá hora je mi sympatická, protože jsme na ní, my Češi, nikdy nic neprohráli. Plzeň je mi vůbec milá. Dala hrob mnoha našim velikánům, dokonce i tvůrci české hymny Josefu Kajetánu Tylovi. Otče, už jste přemýšlel, proč si naši předkové zvolili za krédo zrovna slova „kde domov můj“? Proč si třeba nevybrali: „jak lvové bijem o mříže“, nebo: „hlas zvonů táhne nad závějí“? Vždyť Kde domov můj, to je takový věčně emigrantský song. Kde domov můj? Já si to uvědomil, když dávali v televizi přenos z velkého supermarketu. Sbor českých bezdomovců, zpíval užaslým českým klientům českou hymnu: „Kde domov můj? Kde domov můj?“ Děda odpověděl: V tom já vám nepomůžu. Já jsem doma tady. Tady jsem se narodil, tady žiji, tady umřu. Písnička, jako písnička. Pro mě písničky být nemusí. Já nezpívám.
Přiběhla švagrová Jitka: Járo, jedeme na Zelenou horu. Zpřístupnili zámecký areál. Mimořádně, jenom na tři víkendy. Dnes je poslední možnost. Tak dělej! Hurá, slavné sídlo mnoha šlechtických rodů, ve středověku několikrát přestavěné i vypálené. Hrad, který převlékali z hradní podoby, do vizáže zámku. Pro skvělou polohu na špičce hory, byl často prodáván, hanoben i ctěn. Mimo jiné patřil i Husitům. Během německé okupace v zámku sídlil štáb německé vojenské jednotky. Němce z hory vyhnala a zámek obsadila armáda americká. Později zámecký areál připadl armádě Československé. V padesátých létech minulého století, v zámeckých zdech „vojančil“ u pomocných technických praporů i spisovatel Miroslav Švandrlík. Napsal o tom skvělou knížku, kterou nazval „Černí baroni“. Čeští filmaři ji na zlomu tisíciletí převedli do filmové podoby a Zelenou horu národně zviditelnili. Milá švagrová, ještě jeden pozoruhodný příběh se na zámku udál. Roku 1817, se v jeho sklepeních našly stařičké pergameny se zlomky prachstarých básní, psaných ve staročeštině: „Sněmy“ a „Libušin soud“. Tak zvané Rukopisy Zelenohorské. Rukopisy, co významně podpořily národní cítění Čechů, silně obklíčených německým prostředím, co ovlivnily vývoj české literatury, české opery i českého výtvarného umění a na dvě stě let rozhádaly české historiky a lingvisty. Švagrová, to není z mé hlavy, to jen cituji naučný slovník. Což!
Na Okoř je cesta, jako jedna ze sta, na Zelenou horu zrovna tak. Jela celá rodina. Švagr Josef, švagrová Jitka, dcera Míša i já. Kousek před Nepomukem, jsme uhnuli směrem na Klášter, osadu, co se tak jmenuje i když v ní klášter dávno není. Přejeli jsme most přes řeku Úslavu, projeli kolem sochy nejznámějšího Čecha všech dob, svatého Jana Nepomuckého a zastavili v táhlém stoupání. Po levé i pravé straně byl hustý les a na okrajích cesty stálo auto za autem. Auta i cesta mizely až v dalekém nekonečnu kopce. Švagrová s dcerou vyrazily za vidinou zámku křepce a zvesela. Jen kouřové obláčky po nich zůstaly. Hrabal jsem se z auta a švagr Josef na mě solidárně čekal. Pak jsme vyšli také. Josef je dlouhán, má dlouhé nohy, udržet se mnou můj šouravý chod mu nešlo. Stále mně předcházel. Abych jeho krok zpomalil, zapředl jsem řeč: Josefe, co myslíš, můžeme být na to, že jsme Češi, hrdí? Josef si zapálil cigaretu a po dlouhé chvíli odpověděl: To tedy nevím. Já se sice narodil v Mariánských Lázních, ale táta i máma byli ze Slovenska. O české hrdosti jsem vlastně nikdy nepřemýšlel. Josef přidal do kroku. Stoupání na Zelenou horu bylo pozvolné, později strmější, nakonec strmé. Do kopce šlapal klikatý zástup. Z kopce se proti mně valil proud lidí. Bylo to něco, jako národní pouť. Těm stoupajícím jsem nestačil. Vytáhnul jsem z batůžku hořký čaj, loknul si a sunul se pomalu dál.
Při vstupu do hradební brány, vybíral vstupné mladík v rouše prelátském a biskupskou mitrou na hlavě: 120 Korun za osobu. Vedle stojící mladík v rozverném saku příslušníka „VB“, mávl důstojnickou čepicí: Máte, kmete, pod míru. Vy platíte jen osmdesát. Dívenka v rouše bohyně, trhala ze zelených listů zelené pásky a těm, co zaplatili, je připoutávala na zápěstí. Dostal jsem do rukou prográmek čehosi, dcera Míša mi jej orazila kulatým razítkem a já si přečetl na papíru zdobný nápis „Zelená hora u Nepomuku“. Spodní nádvoří připomínalo jarmark. Prodávalo se tam kdeco. Knížky, masti, štětečky, škrabošky, draci, med. Pod vzrostlými stromy se prováděly tetáže, lymfatické masáže i malba obličejů. Dítě žadonilo: Já chci na zádíčka namalovat pana Kefalína s flintou. Vlezl jsem do oprýskaného kostelíka Nanebevzetí Panny Marie a ztuhnul. Přede mnou, uprostřed kostelní plochy, trčela vzhůru, do stropní klenby, kulatá pyramida seskládaná z jakýchsi žlutavých plátů. Fascinován jsem přistoupil k monstru, že si šáhnu, z jakého materiálu je zhotovena. Nelezte mně do záběru! Kviklo za mými zády. Ježíšikriste! Uskočil jsem, div jsem si nezlámal obě nohy. Mini mužík s obrovskou konstrukcí kamery na těle, obcházel mohutnou pyramidu v podřepu, jako indián na válečné stezce. V kostele bylo šero až tma. Šmátral jsem po zdi a sunul se k prostoru oltáře. Proud slunečního jasu se prodral nějakým oknem a osvítil zachovalou kazatelnu. Jejda jejda, vždyť to je ta kazatelna, co z ní kázal Mirek Donutil v uniformě „lampasáka“ : Kontrolní otážka, šoudruži, jakou má kadenči šamopal? Rychlopalný šamopal má kadenči: tatatatata! Mužík s kamerovou konstrukcí do mě strčil. Zaklel jsem nekřesťansky a z kostela vymizel. Protlačil jsem se mezi davy pendlujícími shora i nahoru a kamennou cestou vystoupal do horní brány zámku. Češi i Češky, seděli na lavicích u lípových stolů, popíjeli česká piva a pojídali české párky. Všude zněla čeština. Čeština ve všech svých dialektech. Češi vlézali do kamenných zámeckých otvorů jako mravenci. Ze stejných otvorů vylézali. Jedno dítě plakalo: Maminko, a ten pan Terazky, tam vůbec nebyl! Prodíral jsem se mezi zmalovanými dětmi, tetovanými maminkami, vrčícími hafany, dobře i málo živenými pány, hekajícími starci, stařenkami i lidmi s berlami po zdevastovaných chodbách, dřevěných schodech a nevzhledných ubikacích. Pohlížel jsem okny dolů do úbočí zeleně stromů, nahlédl i do prostor zpuchřelého sálu divadla s propadnutým stropem a několikrát přitom potkal otrávenou Bílou paní. Raději jsem se odbelhal dolů, zpět na nádvoří. Do jednoho kamenného vchodu se Češi nehrnuli. To mě zaujalo. Šel jsem to prozkoumat. Chladnou chodbou jsem se dostal, do ještě chladnější sklepní síně. V jedné stěně byla vtesána deska s nápisem: Libušin soud, nalezen zde, 1817. Ale, tak tady pan Kolář nalezl slavné pergameny, nazvané Rukopisy Zelenohorské. V klidu a míru jsem si mohl prohlížet úhledně napsaná, do skel nasázená pojednání o Rukopisech Zelenohorských, ale také i o Rukopisech Královédvorských. Nikdo mě neokřikoval, neodstrkoval, ani nepředbíhal. Ve sklepě však byla tak veliká zima, že jsem záhy četby zanechal a ze sklepení se „po česku“ vyplížil.
Na nádvoří troubil dobově oděný principál na dětskou trubku a svolával zájemce na zaručeně světovou produkci pro děti i dospělé. Dítě se ptalo maminky: Kdy už přijde hrabě Šternberk pást ta zatracená prasata? Švagr soustředěně kouřil a vyfukoval kouř k nebesům. Řekl jsem: Kamaráde švagře, žít tady dva roky jako voják, to muselo být za trest. Ovšem, být tady na doživotí feudálem, tak to bych nepřežil. Jsem promrzlý na kost.
Jo, a s tou českou hrdostí, tedy s češstvím, to asi bude taky složitější. Poslechni si něco českých jmen: Grossmann, Hermann, Klein, Wachsmann, Wassermann, Weiss, Goldstüker, Krobot, Klaus a Gott. Čechami a Moravou táhli po věky lidé všelijací. Byli tu poutníci, co něčemu věřili, byli tu i ti, co nevěřili ničemu a táhla tudy mnohá moci chtivá vojska. Nejeden poutník u nás zůstal a nejeden vojáček nám zde zanechal své potomky.
My jsme, kamaráde švagře, národnostně i rasově tak promíchaní, že vlastně ani nevíme, čí jsme. Takže, na co být hrdý, jsi-li Čechem? Nebo, nemám pravdu?
Jaroslav Tuček, 22. 8. 2014. Plzeň, Brno - Komín
