Jeli jsme s Jardou Havrdou spanilou Moskvou ve škodovce dvanáctsettrojce s namalovaným číslem 2 na kapotě. Po obkroužení historického Kremlu povídám: "Havrdo, zahýbáme vpravo, na příštích světlech pojedeš doprava, na dalších opět doprava a na dalších zase doprava…”
“Neblbni, šéfe, pořád doprava?”
“Samozřejmně, Havrdo, jsme v Sovětském svazu!”
“To už jsem někde slyšel…”
“Koukej tamhle, vidíš tu obrovskou, krychlovou budovu? Nový teátr MCHAT. Divadlo ve kterém jsem byl revizorem na Revizorovi. Koukáš, co, to je?”
“Přímo čubrním. Děsné monstrum!”
„Kolos, Havrdo, kolos, a celý z mramoru.”
„Něco jako brněnská Janáčkárna.”
„Blázníš? Tohle divadlo je daleko větší a z mramoru hnědého. Havrdo, hnědý mramorový sál pro tři tisíce lidí, jeviště, jako letiště! Jezdí po něm fiakry tažené koňmi. Kam se hrabe Brno se svou malou Jánáčkovou chaloupkou, sem se vejde fotbalové hřiště i s atletickou dráhou… "
"Do prdele, šéfe, co s takovou haluznou? My budeme mít divadlo menší, hezčí a útulnější. Říkal Šery, že to bude teátr snů..."
"Doufejme! Zaparkuj tady, půjdeme se podívat!"
"Když myslíš. Ale tady je dost mrtvo, žádný cvrkot. Tady nic neuvidíme."
"Havrdo, nebuď barbar. Kousek odsud stojí jedno z nejslavnějších divadel světa, starý MCHAT. Anton Pavlovič Čechov vněm měl premiéry svých dramat a vznikala tam Stanislavského herecká metoda.. Pojď, omrkneme tady tenhle teátr nový a pak navštívíme I ten starý. Mezi tím posedíme, popijeme, němnožka pohovoříme. Vezmi s sebou termosku s čajem, kdyby uhodily mrazy!"
"To je fakt, tady jeden neví, co bude. Ostatně, to se mi může hodit k matuře. Ruské a sovětské divadlo dneška. Mám tam takovou mršku otázku. Tak povídej, šéfe. povídej, jsem jedno ucho!"
Courali jsme rozlehlým parčíkem kolem hnědého divadla, posedávali po lavičkách, klopítali starými uličkami i kolem nic neříkající budovy nazelenalého malého MCHATu. Koukali jsme lidem a snad I pánu bohu do oken. Havrda v tmavé bundě, s nezbytnou taštičkou na rameni, s tmavými brýlemi na tváři, já upnutý v sáčku, v pozapínaném plátěném svrchníku, s kravatou a placatou čepicí na hlavě. Bylo větrno a chladno.
„Šéfe, tak povídej! Lákáš na vyprávěnky a zatím, abych tady za zvuků ruské meluzíny čuměl na jakési chajdaloupky z dávných dob báťušky cara.”
"Poprvé jsem, Havrdo, byl v Moskvě se skupinou vybraných divadelních nadějí někdy na začátku sedmdesátých let. Vybrala nás ministerstva kultury ze všech divadel Československa. Poznal jsem při tom hodně našich kumštýřů, třeba Pepíka Dvořáka ze Semaforu, nebo Palo Mikulíka, herce Slovenského Národného divadla,. Byl tady i Miloš Kročil od Mrštíků a prvně jsem se tady setkal s režisérem Provázku Zdeňkem Pospíšilem.”
„S Pospou?”
„Jo, s Pospou. Hostitelé nás vodili po různých vstréčách, ukazovali nám školy, muzea, divadla. Měli jsme k dispozici čestné vstupenky do všech divadel Moskvy, stačilo jenom říct, kam chceme jít. Ubytovaní jsme byli v hotelu pěrvij klas, tam nás také stravovali. Havrdo, samá mletá masa...”
„Rozumím, šéfe, zrovna jako teď.”
„Na jednom setkání nám hrál své skladby autor Šavlového tance Aram Chačaturjan, na jiném ten, co dělal muziku k filmu Jen počkej, zajíci!
Pohybovat jsme se mohli i každý po své ose, volně, takže jsem chodil sólo a když jsem viděl někde nápis Teatr, tak jsem do něj vlezl. Viděl jsem balety, činohry i rockovou operu. Měl jsem oči navrch hlavy. Byl jsem mladý, moc jsem toho ještě nepoznal, ale myslím si, že se tady tehdy dělal parádní kumšt...”
„Pospec taky chválil některá představení, hlavně vyprávěl o Tagance...”
„Tam tě taky zavedu, ale po pořádku. V MCHATu dávali Gogolova Revizora, těšil jsem se jako malý kluk. Moje profesorka herectví Skrbková mně říkala, že jsem rozený Chlestakov, že bych ho měl jednou hrát, ať se na roli Chlestakova připravuji. A já byl najednou v Moskvě, před obrovskou budovou z mramoru, ve kterém bájný soubor MCHAT za chvíli odehraje Revizora v ruském originále. Chápeš, Havrdo, tu situaci?”
„Rozumím, šéfe, prostě si se těšil. No a?
“No nic. Vešel jsem do toho mramoru. Do hnědého mramoru a začal jsem mít neblahé tušení, že Gogol v tomto hnědém mramoru, zřejmně nebude tím pravým ořechovým. Chvíli jsem se klouzal po hnědém foyeru jako po ledu a okoukával monumentálnost vstupních prostor. Všude stály živé sochy v modrých pláštích s bílými jmenovkami na prsou. Rozumíš, uvaděčky z modrého mramoru!”
„Neblbni, šéfe!”
„No fakt, Tedy téměř. Ty ženy stály a stály. Když byly osloveny, podívaly se přísně na podávaný bilet, utrhly kupón, nabídly program představení, inkasovaly ruble a zašeptaly: „Pažálusta, nalevo na věrch. Pažálusta, napravo v niz!”
„Šéfe, já to vidím, já to vidím. Jako u nás v brněnské Janáčkárně...”
„Havrdo, kdepak, ruská škola. Kněžky v chrámu umění, jako v Antice!”
„Rozumím, šéfe, já ty báryšně přímo slyším, pažálusta, na věrch!”
„Pak jsem nakouknul do sálu... Havrdo, čelist mi sklesla, zůstal ohromeně stát. Obrovský kotel z hnědého mramoru, narvaný po strop svátečně ohozenými Rusy. Tři tisíce diváků a dokola kolem nich ten hnědý mramor.”
„Na posrání, šéfe. To musel být, fakt šok.”
„Byl, Havrdo, ztuhnul jsem ve vchodu, jako Lotova žena. Nakročila ke mně jedna z modrých kněžek, Marina Ivanovna Poljakovová, četl jsem písmena azbuky na jejich prsou. Vzala mi ze zkoprnělé ruky bilet, koukla na něj, pak se zadívala na mě, uklonila se a pokynula abych šel v niz. Svítila mi baterkou pod nohy, abych snad neupad a dovedla mě ke druhé řadě. Havrdo, divadlo narvané, nikde volné místečko, jenom uprostřed té druhé řady jedno jediné prázdné sametové křeslo. Kněžka v modrém pokynula směrem k sedícím, ti jako na povel povstali...”
„Šéfe, to je moc!” „Havrdo, není, to je teprve začátek. V tom po schodech přicupitala dáma v róbě, chytila mě za ruku, naklonila se k mému uchu a zašeptala: "Izvinite, maladoj čelavěk, vy z Čechoslovakiji? Z goroda imeni Brno?
Natočil jsem k ní hlavu a zašeptal: "Da, madam, já z goroda imeni Brno."
"Brno, Brno, Brno!" Šeptala namalovaná, sladce vonící, kyprá dáma nábožně. "Můj muž, generál Nikolaj Alexandrovič vaše město osvobodil!"
„Šéfe, nehoupej, Brno osvobodil Malinovskij, vedle Provázku stojí jeho socha...”
„To netvrdím já, Havrdo, to říkala ta ruská madam.”
„No, dobře, dobře. Co bylo dál?”
„Modrá kněžka zašeptala: „Nělza, nělza!” Voňavá paní generálová mě pohladila po tváři, šeptla něžně: „Ja věrnus, daragoj, ja věrnus!” Sál začal temnět, diváci v řadě pořád stáli, kněžka špitla: „Saditěs, geroj!”, tak jsem prošel kolem v pozoru stojících, usednul na sedadlo uprostřed řady, modrá kněžka pokynula a čtyřicet stojících se posadilo. Šla opona. Majestátně a dlouho. Do sálu se vevalila vůně líčidel a mastixu. Zavoněl čaj! Na jevišti předstírali chudobu carské zájezdní hospody. Objevil se Chlestakov. Obtloustlý, trochu plešatějící padesátník...”
Havrdo, tak fousaté představení jsem do té doby neviděl. Psychologický realizmus na pochodu. Než pánové přešli z portálu do portálu, napočítal jsem do sta. A to, Havrdo, spěchali. Chlestakov málem z kostýmu přetékal a byl tuze výřečný, texty mlel jako mlýnek na kafe. Jeho partnerkou byla hubená, dost ošklivá děvočka kolem čtyřiceti. Ovšem její matka, hejtmanka, Havrdo, tak to byla kus. Chtivá, růžolící, urostlá, s jiskrou v oku. Fešný kyrysar! Mohutný, zlatými řády a epolety olepený hejtman, byl jasně pod jejím pantoflem. Největší úspěch u obecenstva měla dvojice Bobčinský a Dobčinský. Když přiběhli za hejtmanem a radostně oznámili, že je všechno v pořádku, že všechny místní zlodějny a lumpárny můžou klidně pokračovat, protože: „Vaše blahorodí, jeho blahorodí revizor bere! Bere, vaše blahorodí, bere!”, diváci zařvali, že málem spadlo divadlo,”
„Šéfe, zařvali? V Sovětském svazu? To snad ne...!”
„Zařvali, Havrdo, zařvali. Kostýmy byly nádherné, porcelán pravý, snad až z Míšně, lžičky stříbrné, svícení skvostné, herci urostlí, hlasy nosné, znělé, ruština malebná, každému písmenku bylo rozumět, jen představení se vleklo, scházel tomu švih a šmrnc.”
„Špíl k nepřečkání, šéfe, proč si nevypadl?”
„Havrdo, čtyřicet lidí nalevo, čtyřicet napravo, čekal jsem na pauzu jako na smilování. Jenže, šla opona, začala přestávka a voňavá, zmalovaná madam čekala v uličce a hned se ke mně hrnula: „Daragoj, mám pro vás dárek. Pojďte za mnou, budete překvapen! Vzala mě za ruku, táhla po schodech a potom po hnědém mramoru až k hnědému vchodu do zákulisí.
Kněžka, hlídač v modrém zkazala: „Kuda, vy? Nělza!”
Vonící paní generálová šeptala, syčela, sepjatýma rukama prosila, až celá zrudla a rozčileně zvolala: „Smirno! Děvočka, znaješ ty, kto ja? Ja Varvara Nikolajevna, ja žena generalisima Smirnova a eto syn Josifa Josifoviče, on z Čechoslovákyje, goroda imeni Brno. Nu vot! Jemu nada gavaryť s akťorem Vasilem Ijličem. S Chlestakovem, ponimáješ?”.
Havrda se rozchechtal: „Šéfe, modrá kněžka uvaděčka se postavila do pozoru, zasalutovala a v pustila tě do zákulisí. Já z tebe umřu!”
„Havrdo, nelži, ty si tam byl! Tys to viděl. Nelži! Mě ta děžurná pustila, ale ženu generalisima nikoliv. Dáma se hrnula za mnou, ale kněžka děžurná řekla stroze: „Nělza!” a pak mě dlouho vedla nekonečnou, hnědě mramorovou chodbou. Potom jsme šli po hnědých schodech do prvního patra a opět jinou jemně hnědou mramorovou chodbou. Havrdo, odstín mléčná káva. V kožených fotelech barvy hnědého kaštanu seděli zamyšlení, nehybní, do svých rolí ponoření herci. Malovat by se dali.”.
Havrda se řehtal, až se zajíkal: „Šéfe, ne! Já už nemůžu, já se z tebe poseru...”
„Nebudeš věřit, ale na stolcích před nimi stály vázy s orchidejemi, mísy s ananasy, s banány, s fíky.”
“Samozřejmě, že z hnědého mramoru, šéfe, hehehe, škyt.” Havrda se dusil..
„U hnědých dveří jsem byl předán jiné kněžce děžurné a ta mě vedla po špičkách další halou z hnědého mramoru. Zastavila se, dala si prst na ústa, abych nehlučel a třikrát velmi jemně klepla na pískovcově hnědé dveře. Havrdo, klep, klep, klep. Dveře tichounce pootevřela a malinkou škvírkou po špičkách vešla dovnitř.
Z kožené sedačky barvy hnědého kaštanu mě bez mrknutí oka pozorovala paní hejtmanka.”
„Já se poseru, já se poseru! » Havrda řval na celou Moskvu.
« Po chvíli se dveře pootevřely, modrá kněžka děžurná, stále na špičkách mi rukou naznačila, abych se připravil, že budu přijat a pak si opět přiložila prst na ústa : « Tišina, daragoj, tišina, idi vpjerjot! »
Po špičkách jsem vstoupil do mramorové šatny. Uvítali mě dva tiše šeptající herci.
Starší, hubenější, hrající Bobčinského, se tiše pochlubil, že byl v Praze, v báječném divadle, v Činoherním klubu…
O fous mladší, tělnatější představitel Chlestakova si pudroval nos a jenom špital: "Vot, sivodňa plochaja rabota, očeň plochaja..."
Odšeptal jsem, že snad ne, že je radost se na něj dívat, že texty běží, a je to pro mě velký zážitek. S ruměncem ve tváři jsem se přiznal, že to byl můj sen, hrát Chlestakova. Ale že jsem u divadla neměl to štěstí.
Tučný herec se usmál a tichounce pravil: „Mladý muži, budete-li dosti vytrvalý, dočkáte se. Do Chlestakova se musí dorůst. Máte ještě hodně času před sebou.”
Ozvala se tři tichá klepnutí a má audience u mistra Chlestakova skončila."
Havrda se chechtal : "Teda, šéfe, toto až budu vykládat Šerymu, tak mně nebude věřit." Otevřel termosku a nalil čaj do kalíšku: „Pij, šéfe, zasloužíš si!”.
Moskvou pofukoval chladný májový vítr. "Havrdo, změníme lokál, co říkáš, zajedeme k Tagance, tam uvidíš rozdíl mezi velkým uměním a avantgardou."
Nasedli jsme do sanitky, milované škodověnky dvanáctitroky a vyrazili.
Jaroslav Tuček, Brno, 24. 9. 2012
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
