"Jeď rovně, na světlech zahneš doprava!" Kličkovali jsme ulicemi Moskvy, Havrda poslouchal mé pokyny a jel jako opravdový profík. Najednou prohodil: "Tedy, ty se tady nějak vyznáš…"
"Jsem v Moskvě po třetí. Mám mapu Moskvy v latince, Šeryho školu v orientaci, daboval jsem film Chodím po Moskvě, tak se tu trochu vyznám. Budeme zahýbat vpravo.”
„Jasně, šéfe, jsme v Moskvě.”
„Ještě něco jízdy a budeme u divadla snů, u Teatru Na Tagance. V sedmdesátých létech to bylo divadlo zjevení. Moc se u nás o něm nepsalo, spíš jenom šeptalo. Na Tagance se dělal úžasný kumšt. Soubor sídlil v takovém typickém rusko-italském baráku, od pohledu ošuntělém, špinavě nažlutlém, takovém nic moc a uvnitř taky nic moc. Vyvýšené jevišťátko s oponou, rovná plocha sálu, asi třicet řad židlí, uprášené zdivo, baterie reflektorů pod stropem a před portály. Ale, co vyváděli na jevišti, kamaráde, paráda. Paráda, Havrdo! V dramatizaci Černyševského „Co dělat”, jezdila na jevišti, přímo proti divákům elevace. Pět vysokých schodů, něco jako katedry vysokoškolské posluchárny, rozumíš. Na horním schodu stál rozkročený mužik v rubašce, na dlouhých opratích držel hlavy tří koní v postrojích, které se tlemily a řechtaly dole v mezeře za prvním schodem. Mužik práskal bičem nad hlavou a pomyslná ruská trojka se řítila přímo na nás! Z volných prostor za schody vyskakovali herci jako maňáskové loutky a hráli své party. Vsedě, vleže, vkleče, ve stoje. Při jednom dialogu stáli dokonce na hlavách. Hráli jako o život!”
„Jako u nás na Provázku.”
„Ano, jako na Provázku. Říká se tomu posedlost kumštem. Na Tagance jsem ji zažil poprvé. Ani jsem pak usnout nemohl. A druhý den jsem byl na Tagance zas.
Představení dramatizace Bulgakovova románu „Život pana Moliéra” jsem sledoval s otevřenou pusou. Zase vynikající herci, zase fantastická režie a zase scénografie plná nápadů…"
"Jako u nás!"
"Jo, jako na Provázku.
Tam ti měli takové výtvarné fóry, třeba uprostřed scény, ve velkém zlatém rámu byl portrét francouzského krále namalovaný na pružných, gumových pásech. A z toho namalovaného portrétu krále, vystupovali nebo do něj zacházeli aktéři děje. Jen tak, jako nic. Prostě prošli. Havrdo, jako ve filmu.”
„Rozumím, šéfe, jako u nás.”
„Jo, jako v Provázku. V jevištních portálech, ve zlatě vyvedených barokních lóžích, seděli za oponkami schovaní král a kardinál. Během představení se oponky roztahovaly a dva potentáti veškeré dění na scéně, ale i mezi námi diváky neustále sledovali. A to silně a bedlivě. I o přestávce. Král zraky laskavými, kardinál pohledem fízla. Mrkali, mžourali, vyvalovali oči. Velice pozdě jsem si uvědomil, že jsou to dvě umně ze dřeva vyrobené loutky.”
”Šutka takája, da? Šéfe, nebloudíme? Jedeme nějak dlouho. Pořád ještě rovně?"
"Klidně, Havrdo, jeď, Moskva je veliká! Támhle na světlech zahneme doprava a pak ještě dvě minutky a budeme u Taganky. Teatr Na Tagance poznáš, do žluta ošuntělá budova, typický ruský dům. Režisér Taganky Jurij Ljubimov je světem uznávaná třída. Kolos mezi režiséry. Je ještě lepší než Šery."
"Šery o něm mluvil, že už není nic moc a prý se jeho soubor rozpadl."
„To nevím, ale možné je dneska všechno. Havrdo, to jsem blázen, tady by měla být Taganka. Ulice Na Tagance je tady, vidíš ceduli na baráku... Člověče, Havrdo, že bych zabloudil? Zastav! Tak teď nevím. Podle mapy jsme Taganku našli…"
Zastavili jsme. Před námi stála obrovitá krychle, na ní v azbuce velkým písmem Teátr Na Tagance. Havrda hvízdnul: "Si říkal, ošuntělý barák a toto je monstrum, dost podobné tomu MCHATu…"
"Taky koukám, co to je. No, alespoň vidíš, jak se to dělá s nepohodlným souborem, který se z nuly vyšvihne na světově proslulé divadlo. Postaví se mu nová budova, větší té původní, ba pokud možno ještě větší a největší. Soubor se do něj přesadí a než si ty obrovské jevištní míry ochodí, odumře a je po něm. Bez křiku a bez rušení.”
„Nu vot, šéfe, éto perestrojka, da!."
Zaparkovali jsme a šli okouknout novou Taganku.
"Tak tohle už není ono, Havrdo! Ta stará budova měla něco do sebe. Taky to šlo dohromady s názvem Na Tagance. Taganka byl takový lehký vojenský povoz tažený koňmi, na kterém se vezl kulomet, takže to byla velmi účinná, rychle se pohybující zbraň. ”
„No jo, šéfe, tenhle barák, to je spíš protiatomový bunkr...”
Havrdo, stará Taganka byla taková širší nudle pro tři stovky diváků. Ale dělali tady božský kumšt. Vysocký tady hrál Hamleta… Divadlo měli vždycky narvané. Taganka vždy praskala ve švech, zrovna jako Provázek. Dostat se dovnitř na zakoupený bilet byl kumšt. Já se tam dostal třikrát. A bez biletů!"
„Málo platné, šéfe,, ty máš pro Rusy zvláštní kouzlo. To jsem si už všimnul. Prostě Chlestakov."
"Vždycky jsem přišel do foyeru, oslovil paní biletářku ryzí češtinou, ukázal, že chci dovnitř a bělovlasá paní přinesla židli, přistavila ji k poslední řadě a posadila mě na ni. Při poslední návštěvě, to byla montáž z poezie Vozněsenského, jsem paní biletářce proklouzl a posadil se na volnou židli sám. Byla na kraji poslední řady, myslel jsem, že si mě stará paní oblíbila a že se mnou už počítá. Zhasla světla, představení odstartovalo, za mou židli se postavil nějaký statný chlap v bundě a začal blikat kapesní svítilnou, jako špión na lodi. Bliky, bliky, blik, bliky, bliky, blik. Trochu mě to blikání rušilo, ale říkal jsem si seš tu host, nevšímej si a do ničeho se nepleť. Ať si toho blázna vyvedou sami. Jenže chlap blikal stále a nikdo ho nevyváděl, tak jsem si zvykl.
O přestávce přišla za mnou plačící paní biletářka: "Co jste mi to udělal, můj drahý? Vy jste si sedl na místo pana šéfa, co si já ubohá jenom počnu?"
Do hovoru se nám vmísil vlasatý blonďák: "Vážený pane, mám tu čest vás pozvat do pracovny pana šéfa. Prosím, povedu vás!" A už mě vedl chodbičkami a po schodech a v předklonu, Havrdo, v předklonu!”
„Jak jinak, šéfe...”
„Proklepal troje dveře a já byl přijat režisérem světového kalibru mistrem Ljubimovem.
Pojď, Havrdo, jedeme pryč. Tenhle dům se mi, ale vůbec nelíbí."
Jeli jsme Moskvou, vraceli se na základnu do Frunzeho vojenské akademie. Havrda se mračil, něco brumlal a kroutil přitom hlavou. Najednou z něho vypadly velmi nakvašené věty: „Šéfe, tys kolem stavby nového Provázku dost kmital, že? Šery říkal, že ty si stavbu vydupal ze země. Jak si to myslel s postavením velké Taganky? Jak to bylo: Tagance postavili novou Taganku a soubor se rozpadl. Nám se v Brně taky staví barák. Velký. Větší než je Dům umění a naše Procházkovka dohromady. To jako, aby se Provázek rozpadl?! Takhle je to vymyšleno? To je ale gaunerská pičovina!"
"Viď. Podívej, Havrdo, lidé se rodí, stárnou a umírají. Zatím je to tak, že do Provázku na místa odešlých přicházejí jiní, mladší. Z Provázku odešel výtečný režisér Pospíšil a na jeho místo přišel Vláďa Morávek. Vede po Pospovi Dětské studio. Zatím.
Je moc těch, kteří souborem prošli a odešli jinam. Jedni odcházejí, druzí přicházejí. Důležité je, aby ti další měli kam přijít. Aby i nadále na divadelní mapě zůstal Provázek. A v tom je ten jeden velký háček. Havrdo, přece víš, že Provázek od samého začátku působí v provizorních podmínkách v Domu umění a z milosti orgánů města. Provozní a hrací prostory mu pronajímá vedení Domu umění. Uvažuj, - co se stane, když se v Brně a v Domu umění změní dosavadní příznivé klima. Když třeba mezi výtvarníky vznikne nenávistná touha vystavovat víc svá vlastní umělecká díla. To se pak může stát, že se Provázek, ze dne na den, ocitne na dlažbě a nebude mít kde hrát, je to tak?”
„Ale, to je blbost, šéfe! Provázek si nikdo nedovolí zlikvidovat!”
„Teď, Havrdo, teď. Ale co za rok, za deset let? Šery mě učil, že šéf musí myslet dopředu, tak se snažím. Copak nevíš, že Provázek od samého začátku toužil po svém vlastním divadle. Deset jeho pokusů o zahájení stavby ztroskotalo a až ten jedenáctý se mu povedl. Tedy, chceš-li, povedl se mně. Věř, Havrdo, že to vůbec jednoduché nebylo, v Brně začít stavět nový Provázek. Takže ano, mám ten velký barák na svědomí.”
„No dobře, ale říkal si, že takhle se to dělá, když se chce zlikvidovat soubor. Postaví se mu větší divadlo a on se pak rozpadne sám...”
„Havrdo, jsi hlava otevřená, tedy určité riziko tu je, ale to riziko je daleko menší, než kdyby Provázek zůstal v Domu umění. Postavení nového divadla je pro budoucnost Provázku jediným možným řešením. Bude sice chvíli trvat, než si větší prostory osaháte, než se v nich zabydlíte, ale budou to jenom taková další báječná dobrodružství na vaší úspěšné cestě. Provázek je na proměny zvyklý, zvládne i tuto! Přijdou jiní i další, ale Provázek bude stále dobrý, protože bude mít něco navíc, něco, co ti okolo mít nebudou, bude mít svoje divadlo!”
„Asi jo, asi máš pravdu. Ale, šéfe, ty mluvíš, jako by se tě nový Provázek netýkal...”
"Havrdo, a tohle jsi slyšel? Nechtěnému souboru, zařídil nechtěný muž, nechtěnou stavbu, nechtěného divadla."
“Co to meleš, můj milý” Řekl Havrda hlasem Šeryho a pak se odmlčel. Řadil, přidával a ubíral plyn. Najednou vyhrkl: "Zasraná perestrojka! Nemám ji rád! Ani lidi tady nemají perestrojku rádi."
Havrda zahrkal v přehravači a naší sanitkou se rozeřvali Pink Floydi.
Objížděli jsme Kreml. Povídám: "Kremelské zdi a věže byly původně postaveny pro účely ochrany knížecího sídla, víš to?. Ve věžích byly rozestaveny stráže, které hlídaly přístupové cesty a když se blížilo nebezpečí, vyhlašovaly poplach. Stalin tvary těchto věží nechal zabudovat do socialistické architektury a potom přikázal tyto strážní věže stavět všude tam, kam dosáhla jeho moc. Jednu takovou uvidíš ve Varšavě a druhou jistě znáš z Prahy, rád o ní vyprávěl Jan Werich: „Byla tam věž, na té věži další věž a ještě jedna věž a ještě jedna věž, a bylo to vošklivý. Šestihranný rotund!”
Havrda cosi zavrčel.
No co, Havrdo, po Napoleonovi nám zůstal metr, po Stalinovi hotel v Dejvicích."
"Kdybys radši vyprávěl o Čechovovi, nebo o Šolochovovi a jeho Tichém Donu, tohle u maturity říkat nemůžu..." Zakončil Havrda náš dlouhý rozhovor.
Jaroslav Tuček, Brno, 24. 9. 2012
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
