(Dialogický monolog starého muže s televizorem, rádiem, psem Ogárkem a Pánem Bohem v malém domku na okraji města)
Jsem starý člověk, důchodce, dělám, že spím. Ležím, oči zavřené, cítím ranní chlad. Můj malý kamarád, pes Ogárek, skučí, je mu zima. Budu muset slézt z postele a udělat něco s topením, jinak oba zmrzneme. K tomu se mi chce močit.
Včera se, Ogárku, zbláznil svět. Papež Benedikt XVI. oznámil svoji rezignaci a do kopule Svatopetrské baziliky ve Vatikánu šlehnul blesk. Je toho plná televize i rádio. Papež tím potvrdil skutečnost, že člověk je jenom člověk. Smrtelný člověk. Papež je člověk zastávající nejvyšší církevní funkci, funkci papeže, ale přece jenom člověk. Člověk do funkce papeže zvolený lidmi. Ach jo, Ogárku, co já už za svůj život zažil papežů…
Prý ten další papež bude možná černé pleti, protože dvě třetiny věřících jsou z rozvojových zemí. Ale co, Ogárku, je to jejich problém, problém církve svaté. Církve nenasytných, moci chtivých, majetky hromadících služebníků Božích. Bože, odpusť mi má slova. O tom, že jsi, o tom vůbec nepochybuji. Celý svůj dlouhý život jsem zbožným a věřícím člověkem. Pokud jsem mohl, jezdil jsem každou neděli do kostela na mši svatou. Jako kluk jsem ministrovával. Posluhoval jsem panu faráři o pohřbech, na svatbách, při procesích i křtech.
Když Američané bombardovali město a rozbořili břeclavský kostel, tahal jsem z kouřících sutin kříže, poháry, komže, ornáty, misály, zvonečky. Z kadidelnice se ještě dýmilo.
Denně se k Tobě modlím, protože mě tak naučila maminka a protože jsem naznal, že bez víry se žít nedá. Víra, láska, naděje. Bože můj, mně snad praskne měchýř.
Ach můj Bože, vstát z postele není jenom tak. Musím se překulit na pravý bok, levou rukou odhrnout peřinu, vysoukat nohy, pokrčit je, spustit na podlahu a za pomoci rukou se posadit. Bože, dej mi sílu! Víš, nejhorší je překonání tak zvaného mrtvého bodu, jak nás kdysi dávno ve fyzice učil pan učitel Prášek. „Překonat pohybem těla mrtvý bod, to může někdy bolet. Říkával. Přitažlivost zemská dovede být prevít. Jednou to poznáte.“ Pan učitel byl starý člověk, věděl, o čem mluví. Měl pravdu. Bože můj, pan učitel Prášek měl pravdu.
Ke všemu se mně vzbouřily vnitřnosti. Ve střevech mi hučí, jako v hymně, moč se tlačí ven. Bože, Ty to vidíš. Nazouvám se do papučí a už opatrně vstávám. Vidíš, Bože? Šourám se chladným pokojem, otvírám dveře, br, ve verandičce je ještě chladněji. Přes sklo dveří vidím, že sněží. Vidíš to taky, můj Bože? Chumelí. Co si to ještě na mě seslal, Bože? Na dvorku je dobrých dvacet čísel sněhu. No nic, musím projít, udělat těch patnáct kroků, otevřít koupelnu a usadit se na záchodové míse. Bože, dej, ať to svedu!
Je dobře, že střecha brání padajícímu sněhu, u zdi je suchá stezka. Mám francouzskou hůl, opírám se o ni, šmatlám po kachličkách. Bože, jde to těžko. V těle to drhne. Nezlob se, Bože, že Ti to vyprávím, ale třeba už nevidíš nejlíp, zrovna jako já. Konečně! Áááá. Můj Bože, to je bolest, to je bolest! A je tu zima. Zapínám si elektrická kamínka, vidíš, Bože? Vidíš, jak začínají topná tělíska zářit? To je teplo, to je teplo! Bože můj, to zas bude účet za elektřinu. Můj Bože, zmrzlý pes škrabe na dveře, mám ho vpustit? „Pojď, Ogárku, sedni si a nevrť ocasem, víříš smrad!“ Bolí mě záda. Bolí mě i jizvy na prsou, památky na nedávnou operaci srdce. Bože, slyšíš, jak skučím bolesti. A slyšíš Ogárka, jak se přidává? Vyje se mnou, kamarád. Od bolesti mi tečou slzy. „Ogárku, je to sakra život v tom slzavém údolí, co? Kdybych tě neměl, co bych dělal? No řekni, co bych dělal? Hergot, neštěkej, psisko blbé, kdo tě má poslouchat!“
Je odpoledne, pojedl jsem polovinu dovezené porce oběda. Totiž, zaplatil jsem a nechávám si dovážet obědy, protože to vyjde laciněji, než vaření na elektrickém vařiči. Ale, to můj Bože víš, protože Ty víš všechno. Druhou polovinu oběda si nechám na večer. A Ogárek dostal máčené kůrky s mlékem.
Bože, ležím, mám puštěnou televizi, mhouřím oči a marně se snažím zaostřit rozmazané obrazy. Přišlo to na mě nedávno. Nějaký zákal, nebo co. Doktor říkal, že to může být od cukrovky, ale možná taky od mozkové příhody. Doktoři, vždycky všecko vědí líp, než Ty, můj Bože. Já doktorům věřím. V koho taky může člověk v této zemi věřit, Bože, když své vládě a církvi svaté věřit nemůže. Víš, Bože, že církev je zištná. Nic bych za to nedal, že i za odchodem papeže jsou peníze. V televizi kdákají, že papež rezignuje kvůli nemoci. Možné to je, je mu pětaosmdesát, ale on sám řekl, zpytoval jsem svědomí a tak si myslím, že jeho odstoupení je proto, že nemohl ustát hříchy církve. Ne, že bych chtěl žalovat, Bože, ale mnozí hodnostáři si počínají jako majitelé světa. A pro některé je svět nevěstincem. Dělají si, co se jim zlíbí, co se jim zachce. Je to hnus, co církev vyvádí. Církevní restituce jsou výsměchem slušným lidem. Faráři běhají po lesích a počítají pařezy i stojící stromy, aby je církvi někdo neukrad. Náš kardinál, Bože, přitom už nechce o restitucích ani slyšet. Bodejť, když má církev v balíku. Je to skoro jako za dob Mistra Jana. Myslím si, že pravý důvod rezignace bude v tom, že papež nemá sílu církev svatou ukočírovat. Tak to je. Ale to Ty přece víš. Odpusť, Bože, že Ti do toho mluvím!
Žijeme hnusnou dobu, Ogárku, víš o tom? Já vím, že víš. Není práce pro lidi. Stát nemá na důchody, na zdravotnictví, na kulturu, na školství, na nic. V televizi tomu říkají krize. Finanční krize. Houby, Ogárku! Rozpadly se mocenské bloky. Svět socializmu přestal existovat, následně zanikla soustava trhů. Nejsou odbytiště, Ogárku. Ta jejich neviditelná ruka trhu řádí jako mor. Bohatí jsou víc a víc bohatší, protože organizují svět a chudáci mřou hlady. Jestli nám ti bohatí sáhnou na důchody, Ogárku, tak tě neuživím. Nebude ani na granule, víš.
A zase sněží. Koukej, jak hustě. Tak hustě, že se až pokoj prosvětlil. Je tu tak bílo, že tě, Ogárku, vidím. Dokonce rozeznávám tváře svých blízkých na zarámovaných fotografiích. Nebožka má paní. Moje baculatá Boženka s prvorozeným Jožkou. Podívej, jak se usmívá. A vedle Boženky, zbloudilá ovce rodu, bráška Jarinek. Je v herecké roli elegána. Uklání se tučnému kolegovi a v ruce drží klobouk zvaný cylindr. Je ještě chlapec mladý, ohebný. Z výklenku u okna se na nás dívá maminka. Koukni se! Maminka, bráška a já. Maminka nás nechala vyfotit v tatínkově rodišti, v Lanžhotě u firmy Polešák. Ogárku, že jsme měli pěknou maminku, viď? Kdeže ty doby jsou, můj Bože, kde?
Takových světlých dnů by mohlo být víc, to bych si i početl. Kdyby sem zasvítilo sluníčko, tak to já bych v té záři uviděl i písmenka. Bráška napsal knihu o divadle, Ogárku, všichni ji chválí, ale jde o čtyři sta padesát stran, takže já si ji už asi nepřečtu. Škoda, mohli jsme se toho o bráškovi i o jeho divadle dovědět hodně, třeba se i poučit.
Kdybych psal školní práci a to já uměl, na slohovku jsem měl vždycky za jedna, začal bych, Ogárku, takto: Tak nám tedy sněží. To už na procházku nepůjdeme. O holi se mi totiž pajdá těžko i za sucha.
Jednou, to bylo po válce, jsme dostali ve škole zadané téma: Člověk v budoucnosti, a já napsal monolog vynálezce vznášedla, jednoduchého přístroje, který si lidé budou připínat na záda jako baťoh a za jeho pomoci létat. Pan ředitel Noháč mě chválil a řekl, že bych se měl dát cestou spisovatele. Jenomže má životní pouť vedla jinudy, Ogárku, tak je to.
No, pro chleba a pro rohlíky zkusíme zajít zítra. Měl by ses naučit mluvit, Ogárku, nejenom poslouchat. No, snad sníh přestane padat a roztaje. Ještěže jsme dokázali obejít hřbitov a na hrobech blízkých zapálit svíčky. Za tatínka, za maminku, za Jiříčka, za Jarušku, za Jarmilku, za Boženku. Ach jo. Za tetu Rézinku, tetu Františku, za strýce Martina, strýce Václava, strýce Jendu. Nevím, nevím, jestli se ještě někdy dokážu po svých na svaté pole dobelhat. Bože, dej!
Před týdnem zemřela sousedka přes jeden dům, mladá Petrousková, taky si ji, Ogárku, znal, ne? Dávala ti kostičky. Bylo jí jenom jedenapadesát roků, kamaráde. A nespi, když s tebou mluvím. Roztroušená skleróza. To mi řekni, Ogárku, co je tohle za svinstvo, ta roztroušená skleróza, že na ni umírají lidé? Znal jsem tu holku od mala a byl to první pohřeb, kterého jsem se nezúčastnil. Doposud jsem všechny své známé, spolužáky i sousedy na jejich poslední pouti doprovodil. Teď už to, Ogárku, nejde. Našetřil jsem z důchodu třicet tisíc, abych si zajistil slušný pohřeb. Mám je ve skříni, tak abys to, Ogárku, věděl. Nechci být nikomu na krku ani po smrti.
Sníh pořád padá. Padá a padá. Když jsem ještě chodil do hospody na pivo, říkal Jenda Košulič: „Chlapé, s tú našú vládú, je to ta jak se sněhem. Padá a padá. Vláda padá, chlapé, cosi si přejte!“ Víš, Ogárku, to se tak říká, když padá hvězda. Co se při tom přeje, to se vyplní. Jenže padá jenom sníh. Padá a pořád jenom padá. Chudáci bezdomovci. Dávali v televizi pro ně návod, jak si postavit z kartonů přístřešek, aby nezmrzli. Takový výsměch lidské bídě! Představ si, Ogárku, párek bezdomovců dokonce žil na hřbitově v hrobce. O chlastu a o zbytcích z popelnic. Dovedeš si to představit? Taky to dávali v televizi. Dvě lidské odulé bytosti se šklebily a opile blekotaly, že jsou šťastné. Už nežijí. Pane Bože, lidé Ti utíkají ze světa jako o závod. Možná proto, že si svůj život nedali. Život jsi jim přece dal Ty. Vidíš je nevděčníky, života si neváží. Bože, víš, že lidé přestali v život věřit, víš to? Svět stojí jen o silné a bohaté. Život pro chudáky ztratil cenu. Tak to je!
Co bych za to dal, kdyby žila moje Boženka. Jak jsem se s ní vlastně potkal? V Šumperku, v učilišti jsem se školil na tkalce. Moji spolužáci ze základky Miloš a Luboš prodělávali podobné školení v nedaleké Libině. Jezdil jsem za nimi lokálkou. Dodnes si pamatuji zastávky: Hrabišín, Nový Malín, Libina. Kluci mě vzali na šibřinky. Vyzval jsem do kola usměvavou, baculatou děvčicu z Valašska. Jmenovala se Boženka Pavelková. Byli jsme oba mladí, panna a panic, ujely nám nohy, tak jsme se vzali. Svatbu jsme měli ve Velkých Karlovicích v kostele, hostinu v Boženčině rodné chalupě na Kyčerce, kopci v Malých Karlovicích, číslo 163. Dovezl jsem si Boženku domů, k mamince, narodil se nám syn Jožka. Pak jsem narukoval do Školy důstojníků v záloze. Byla v Prostějově. Odtud mě převeleli do Heřmanova Městce, potom do Uherčic a nakonec do Mimoně. Velel jsem četě, Ogárku, celé četě. Byl jsem šarže. Velká šarže! Nelekej se, Ogárku, to už je pryč. Boženka odjela po svatbě do Karlovic za sourozenci na rodnou chalupu. Tam jsem za ní jezdil. Tedy pokud mně stačil žold na zaplacení cest. Pavelkovi měli dvě krávy, Babušu, Malušu, stádo ovcí a psa. Tam by se ti, Ogárku, líbilo. Měli i kočky.
Po vojně jsem to lepil všelijak. Dělal jsem ve výkupu závozníka, v cukrovaru pomocného opraváře, potom mě vzali k rozvodným závodům a stal jsem se montérem. Tahal jsem dráty, lozil na sloupy, opravoval trafostanice. V dešti, v mrazu, Ogárku, byla to hrozná dřina. Pak mě posadili do dodávky a byl ze mne závozník. Boženka se vrátila z Kyčerky. Bydleli jsme pohromadě s maminkou, malým synkem a bráškou v cukrovarnickém domečku o dvou místnostech, s nepitnou vodou z řeky Dyje. Nedělalo to dobrotu, Ogárku. Věru, že nedělalo. Maminka sehnala zedníka, nechala zbourat šopu na svém pozemku, co zdědila a začala stavět domek. Narodil se nám Jirka, byl slaboučký. Měl, chudák, nádor na mozku a brzy zemřel. Pak přišla na svět Jaruška a taky umřela.
Ve volných chvílích jsem se honil za balonem, abych při fotbale zapomínal na krutý osud. Narodil se nám syn Jara. Báli jsme se o jeho život, ale kluk se měl čile k světu. Čekali jsme i páté dítě. Doktoři pořád tvrdili, že je na porod čas, a když poslali Boženku do Brna, tak bylo pozdě. Děvčátko zemřelo při porodu. Je tam v hrobečku se všemi.
Stal jsem se šoférem a jezdil s náklaďákem. Chlapům jsem vozil montážní materiál. Jenže mi odešla záda. Cemr kaput. Víš, co to je, Ogárku, cemr kaput? Ale to je jedno. Nároky rodiny rostly, z jednoho platu se to utáhnout nedalo, tak musela Boženka do práce. Jenže jí také zradilo zdraví. Cukrovka ve vysokém stádiu. Dostala důchod. Ježdění jsem nezvládal, začaly mně vypovídat nervy a oči. Tak mě nechali dělat závozníka. Dosáhl jsem šedesátky a snil o tom, jak si s Boženkou začneme užívat důchodcovského volna. Jenže, Boženka mně umřela. Seděli jsme tady v pokoji, opírala si hlavu o moje rameno a já jí vyprávěl, jak si zajedeme do Karlovic, jak budeme chodit po Kyčerce, sbírat houby. Boženka těžkla, hlava jí poklesla a přestala dýchat. Bože můj, čím jsem se provinil, že mě tolik trestáš? To je osud, Ogárku, co?
Pořád sněží. Taková nadílka byla v pětačtyřicátém za druhé světové války. Tehdy už Němci vyklízeli pozice. Spořádaně a organizovaně. Jako by vůbec neprohrávali. Sněhu bylo taky jako teď. Možná i víc. Dospělému po kolena, mně po pás. Od města pochodovala kolona německých vojáků, velitel zavelel vpravo bok a nechal bojovníky v přilbách a se samopaly napochodovat v tom sněhu do pole. Tam si museli, opět na povel stáhnout kalhoty a na povel vykonávat potřebu. Ze sněhu trčely zelené přilby a uschlé palice kukuřice. Vojáci tam byli jako zajíčci v svých jamkách, jenom od zadků se jim kouřilo. Měli průjmy.
Ogárku, nespi, v televizi říkají, že je dnes popeleční středa. Ach jo, už žiji mimo čas. Ani mě netrkla čočková polévka a bramborová kaše se smaženým sýrem, co dnes dodala stravovací firma. Každý rok jsem přitom jezdil autobusem do kostela a nechával si na čelo dělat křížek z popela. Když jsem ministrovával, s kostelníkem jsme pálili vrbové kočičky, pan farář potom popel světil a mazal čela věřících. Ogárku, to je tak dávno, že už to ani není pravda.
Vidíš, televizor se chvástá, že se chystá inaugurace nového prezidenta Miloše Zemana ve Vladislavském sále pražského hradu. Plánují velkou slávu. Jen aby nějaká inaugurace byla, když má o výsledcích prezidentských voleb rozhodnout vrchní soud, kterému přišlo na sto stížností. Prý byly volby protiústavní. Aby alespoň jedna z nich neuspěla, tak to by byl v Česku zázrak. Něco visí ve vzduchu, Ogárku. Nevím, co, ale něco ve vzduchu poletuje.
Koukej, papež má řeč k osmi tisícům věřících. Mluví cosi o nejednotě mezi biskupy. Rozumíš tomu, Ogárku? Aplaudují mu ve stoje. Tedy papež vypadá ztrhaně. Moc ztrhaně. Téměř jako já. Prý mu doktoři provedli operaci srdečního stimulátoru. Také se v rádiu povídalo, že měl na něho být spáchán atentát a údajně má mít rakovinu. A na jedno oko, je prý slepý. Všechno je možné. Možná, že někomu vadil. Možná že na jeho postu potřebují mít někoho jiného, někoho, kdo pomůže při řešení nějakých vážných problémů. Třeba v Africe. Někoho podobného jako byl Jan Pavel II., který pomohl k zhroucení Sovětského svazu a socialistické soustavy.
Musím se najíst, vzít si léky, Ogárku. Tobě dám máčené žemle. A dám ti i ten smažený sýr, stejně na něj nemám zuby. Tak ať se poměješ. Bože můj, venku pořád ještě sněží. Chudáci bezdomovci, to bude mít zubatá zase žeň.
Bože, je noc a venku stále sněží. Rozvaluji se v křesle, chundelatý pes Ogárek mně zahřívá nohy, televizor bliká, sleduji evropský turnaj v kulečníku. Mám puštěné i rádio, protože poslouchám bědování seniorů. Pepa z Bechyně si stýská, že je na chalupě sám. Žena mu zemřela před rokem, děti odešly do Anglie a Pepa je po operaci varlat. Na nic už nestačí. Dal si inzerát, objevila se pohledná, přítulná mladice, ošetřila mu moudí, ze skříně vzala padesát tisíc a zmizela. Pepa z Bechyně ani slzy nemá, jak je to s ním špatné. Ogárku, co ty na to? A nechrápej! Chrčíš jako člověk.
Koukej, u kulečníkového stolu se dějí věci. Urostlý blonďák udělal neskutečný šťouch. Poslal kouli napříč zeleného stolu tak prudce, že po nárazu na mantinel se vrátila, přeskočila dvě koule, narazila do třetí a ta třetí koule zapadla do rohového otvoru. Pane jo, takový šťouch. Tak tohle bych, Ogárku, nedokázal, a že jsem býval prvotřídní hráč.
Co je, Ogárku, co se ti nezdá? Mám chutné ruce, že mi je olizuješ, co? A proč ke mně čicháš? Voním ti? Ogárku, k princeznám se nečichá, víš to? Co je? Co se ti nezdá? Co na mě lezeš, no? Víš, že jsi dost ošklivé zvíře, Ogárku? I můj nos ti chutná. Ale jinak jsi chytrý pes. Ošklivost máš po mamince a chytrost po otci. Jsi můj šestý pes. Papež Benedikt je šestnáctý a ty si můj pes šestý. Pátým byl tvůj tatínek, Ogar. Někdo nám tatínka ukradl a asi upekl na česneku. Netřes se a na mě nekoukej, já to nebyl, já psy nejím. Neboj se.
Můj první pes se jmenoval Alan. Stařeček Jan, tatínek mé maminky mně ho přinesl k narozeninám. Měl jsem rok. Stařeček tvrdil, že je to ušlechtilý kříženec německého vlčáka se slovenským ovčákem. Pes to byl nádherný. Měl krásnou hnědozlatou barvu a byl veliký jako já. Tehdy. Pořád byl veliký jako já, protože rostl zároveň se mnou. Jméno dostal po jednom zaniklém národě, po Alanech. Ty máš své jméno jako památku na Valachy. Když jsem přijel na Kyčerku, říkal mně tchán Pavelka: „Vitaj, ogare!“ Pro všechny Boženčiny sourozence a bylo jich pět, jsem byl ogarem. Jenom Boženčina maminka mně říkala: „Jozko“. Kdyby si byl ona, tak by ses jmenovala Boženka, věříš? Jsi ale on, tak se jmenuješ Ogárek, to má svou logiku, ne.
Alan byl mimořádný pes. To byla moje chůva, můj vychovatel, ochránce. Ogárku, chlapče, to si ani nedokážeš představit, co to bylo za psa. Měli jsme malá kamínka značky Mora. Hřála jako ty, Ogárku, ba ještě víc. Rozpálila se do běla a sálala teplo celou noc. Alan se vždycky roztáhl u popelníku, já si lehnul na něj a spali jsme a spali. Když jsem se probudil, hladil jsem Alanovi hlavu a kousal ho do uší. Jednou se po mně Alan ohnal, prokousl mně nos a já se přilepil holým zadkem na rozpálená kamínka. Ještě na měšťance jsem musel v tělocvičně dávat pozor, aby se mi nevyhrnuly trenýrky, protože na mém zadku se dal přečíst nápis Mora. Ovšem pozpátku, Ogárku, pozpátku, aroM. Chudák Alan dostal tehdy strašně nařezáno. Strašně. Nejdřív od stařečka a potom od tatínka.
Když byl Alan větší, vyrobil stařeček vozík, takovou šikovnou, lehkou kárku, ušil postroj, navlékl ho na Alana, zapřáhl psa do vozíku a „hyjé“, vozil jsem se jako kníže pán. No, nekoukej, Ogárku, vozil jsem se po dědině i po městě. Lidé koukali, div jim oči z důlků nevypadly. Alan byl štěstím bez sebe. Stačilo zarachotit ojkou a Alan už obíhal dvorek, jak se těšil. Neboj se, vozík už nemáme. Stejně bys mě neuvezl, mrňousku.
Koukni, to byl štouch! Tenhle blonďák, to je můj favorit, víš, Ogárku? Víš, co je to favorit? Nevíš. V psí škole jste favority nebrali, viď? Tak si zas lehni, mrznou mi nohy.
Ježíšmarjá, Ogárku, je ráno, zaspali jsme! Ani televizor jsi nevypnul a rádio také hraje. Ogárku, Ogárku, podruhé nesmíš zapomínat. Proud je drahý. A tělo mně celé zdřevěnělo, to je teda věc. Podej mi hůlku! Hodný pes, hodný. Teď ještě abych se postavil na nohy. Topení hřálo celou noc, to zas bude peněz! Tak, co, Ogárku, nasnídáme se? Nasnídáme. Ačkoliv, čím méně toho člověk sní, tím menší má problémy s vyprazdňováním. Běž se vyvětrat. Taky tady vyvětrám. Podívej, Ogárku, sněžit přestalo.
Misky jsem opláchnul ve sněhu, protože prohrabat se sněhem přes dvorek do malé kuchyňky s dřezem a vařičem, by bylo nad mé síly. Bože, však to víš. Odkulhám se s miskami do chodby, položím je na stoličku a vrátím se zpět do pokoje. Ogárku, ty zůstaň a hlídej! Nemusíš štěkat, vím, že mně rozumíš, chlapče můj.
Bože, koukám se z okna na ten Tvůj svět. Sněhovou bělost kříží dva pruhy černé břečky. Silnice směřující z města na dálniční přivaděč a o něco málo užší proužek mířící z dědiny do dáli, mezi vilky a políčka k železničnímu náspu. Tudy jsem často chodíval, když zemřela moje žena Boženka. Syn Jara dělal strojvůdce na posunu. S motorákem vytáhl řadu vagonů na kopeček, zastavil, posunovači vagony rozpojili, Jara do vagonů drknul a vozy se samospádem sjížděly do předem určených sestav.
Býval tam takový domeček pro odpočinek posunovačů, tam jsem si vždycky vlezl, postavil se k oknu a poslouchal, jak v té tmě o sebe brkají nárazníky, skřípou kola, hvízdají píšťalky a tlampač hlásí: „dva vagony s plechy na kolej šestou“. Nebo jsem se vydrápal za synem na mašinu a jezdil s ním. Celé noci. Brával jsem s sebou i psa. Dlapu. Už je taky nebožtík. Boženku přežil jenom o tři roky. Za svítání jsme se s Dlapou vracívali touto černou cestou.
Boženko, Boženko, proč jsi mě jenom opustila? Bože, proč jsi to dopustil? Proč? Což o to, člověk si časem zvykne, ale zapomenout se nedá.
Co to říkají, Ogárku? Papež včera celebroval svou poslední mši. Podívejme. Pomazali mu hlavu popelem a věřícím nastává postní čas. Za čtyřicet dnů budeme slavit Velikonoce.
Papež varuje před nejednotností vysokého kléru. A je to tady, Ogárku, myslel jsem si, že to tak nějak bude. Někteří hodnostáři mu přerostli přes hlavu, neví, co by roupy dělali. Tak to je!
No prosím, sněmovna si odsouhlasila konec doživotní imunity. Ovšem, nelekejme se, ještě to musí schválit senát. Bůh vám pomáhej, milí senátoři.
Vláda má problém s ministryní kultury, no, to já taky. Učitelka z mateřské školky přece nemůže rozhodovat o mistrech našeho umění. Nebo snad ano?
A nemáme ministra obrany, Ogárku. No to je průser. Chtivou Peakovou po osmidenním naparování Nečas odvolal a teď dělá obranu sám. Proč ne, když tomu rozumí. Ale spíš je to tak, že mu koaliční partneři nechtějí schválit do funkce ministra generála Picka. Pic kozu do vazu. Proč se tahle vláda pořád drží koryta, je u Boha. Tedy u Tebe, Bože. Nejenže neumí vládnout, ale ani jí to nejde, tak to je.
A cože to? No to je tedy strašné. V České Lípě zavraždili čtyřletou holčičku, pořezali jí krk. Matka se zhroutila a je v nemocnici. Policie už ví, ale vraha tají. Vrahem asi bude její matka. Ano, teď to říkají, Ogárku, z vraždy byla obviněna matka. Ach jo, tohle je ale hnusný svět. Bída, bídu plodí, vlky z lesů žene hlad. Můj Bože, jak tohle všechno skončí. Ještěže máme svůj domeček a důchod. Vlastně dva důchody, zapomínám na vdovský.
Ježíši, pse, co štěkáš, vyděsil bys i mrtvého. Takový prťavý kutiš, a křiku vydáš za velkého. Přivezli oběd, koprovku s knedlíkem, tak zmlkni! Paní, nezlobte se na nás! Misky jsem umýval sněhem, ale vy je tam u vás asi vyčistíte líp, že. Musím dnes jídlo rozdělit na tři porce, dvě pro sebe, jednu pro Ogárka a maso musím rozkrájet na drobno. Zuby, zuby, paní, zuby mně odnesl čas, víte. Tak je to.
Podívej, Ogárku, třesou se mi ruce jako lakomé selce. Bráška povídal, Josefe, ty a Max Švabinský, vy máte nenapodobitelné tahy písma, samé kudrlinky a krucánky. Pan doktor to viděl jinak, říkal, aby to nebyl Parkinson a napsal mi pilulky.
Léků mám dvanáctero druhů. Pět užívám po ránu, dva v poledne a pět na noc. Někdy si u toho i zpívám. Zapíjím bobule a zpívám. Někdy i hulákám: Jen ve zpěvu, jen ve zpěvu, hledali jsme sladkou úlevu. Před rokem jsem se při zpěvu nadechl trochu přes míru a museli mě odvézt do Brna na operaci srdce. Pamatuješ, Ogárku? Prý jsi tady málem pošel, takže pamatuješ.
Á náš milý krteček, Ogárku. Tak copak nám náš drahý ministr zdravotnictví zase prosadí? Ach jo, opět placení amalgámových plomb. Za jednu čtyři sta padesát korun. Nezklamal, chlapec, jako vždy. Tak se jim ta zubní kapitalizace úspěšně daří. Bílé plomby se už platí a teď tedy i ty černé. No, mne se to netýká, nemám zuby. A copak holoubku, krtečku milounký, co to vrkáš? Že se platby nebudou týkat malých dětí, studentů a seniorů. Jak si jen ten vyšeptalý, šedivý topkař špulí pusinku s tím neodolatelným knírkem, jak vypadá ušlechtile, ten darebák. Zabit je málo.
Studenti v Karlových Varech manifestují za odvolání radního z řad komunistů. Tak to vidíš, Ogárku, na komunisty musí být přísnost. Na ty ano. V Českých Budějovicích se to odvolání už dětem podařilo, nemocná komunistka funkci vzdala. Jestli se nepletu, děti milé, ministr školství připravil návrh zákona o finanční spoluúčasti studentů na studiu. Bůh vám i vašim rodičům jistě pomůže, že můj Bože.
Ale, kníže Karel jednal s panem Mathé o obsazení postu ministra kultury. Paní ministryně, nezávidím vám. Ještěže dnes dávají fotbal. I když český fotbal je slabý čajíček, oproti české politice je v pozici silné kávy moca. Ogárku, fotbal! Sparta, Plzeň. Co nic neříkáš? Tak dobře, dáme si snooker, to je sport! Černé polobotky, černé kalhoty, černá košile, černá vestička, zelený kulečníkový stůl s šesti otvory, dvaadvacet koulí, červené, bílé, modré a žluté. Já té hře, Ogárku, nerozumím, ale když se koule po rozstřelu rozkutálí po ploše zeleného sukna, je to jako dívat se na oblohu nebeskou. Jsou-li hráči šikovní, hvězdy zmizí a bude před námi zelené nebe. Zelenou máš rád, ne? Koukni, teď tam mají malý vůz.
Ogárku, dnes v noci má proletět kolem zeměkoule padesátimetrový meteorit. Byla by to rychlá smrt, kdyby nás strefil. Ani peníze na pohřeb bych nepotřeboval.
Špatně se mi dýchá, Ogárku, musím otevřít okno, napít se vody a rozetřít břicho. Bolí mě levé rameno, to není dobré. Je to jako posledně. Musím dýchat zhluboka. Nadechnout se dolů, do břicha, zadržet dech a vydechnout. A znova, nadechnout, zadržet dech, vydechnout…
Ogárku, počkej, nelízej mě, musím otevřít lahvičku, a dát si pod jazyk kapsli. Nádech, zadržet dech, vydechnout…
Hustě sněží. Kráčím bělostnou pláni, fouká vítr, jedu na lyžích. Velké, studené vločky mě řežou do očí. V bílé tmě vybuchují ohníčky, září, prskají jako prskavky o vánocích. Je ticho, hrobové ticho. V předklonu, s pažemi podél boků se vznáším jako skokan z velkého můstku vzhůru do oblak. Letím. Prolétám mlhou, bílou jako mléko. Přede mnou je zář. Nebe se jasní, blížím se k obrovité ratolesti. Sedí na ní pět andělíčků v bílých košilkách. Mávají. Z křídel se jim sype sníh. Volají na mě: „Pojď, tatínku, pojď, už je čas!“ Bože, vždyť to jsou ti moji. Jiříček, Jaruška, Jarmilka, Boženka, Jožka. Jsou průsvitní, vítr jimi povívá, odnáší do závějí mraků. Tekoucí slzy mě studí na tváři. Tíží mě cosi na prsou, táhne mě to z nebeských výšin dolů, na zem. Nemohu se nadechnout. Otvírám oči. Ležím na podlaze, ruce rozpažené, nemůžu se hnout. Ogárek mně olizuje ruce, hryže rameno, jazykem mi rejdí v nosních dírkách, v uších, líže obličej, tahá mě za kalhoty, dloubá čenichem, kňučí při tom, jako by mu ubližovali. Třesu se zimou. Cítím, jak mně naskakuje husí kůže. Vrací se mi vědomí. Sbírám se z podlahy, Ogárek přihrává hůl. Kamaráde, já tě nemít! Pojď, půjdeme se vyprázdnit!
Ogárku, to zase byla noc, viď! No nic, chlapče, budu muset do města, k doktorovi. Jak ti chutnala koprovka, co? No, není to zrovna psí pochutnání, viď. Nebo je? Zblajznul si i moji porci, takže je. Zasloužil sis ji.
A přišli jsme o fotbal. Plzeň vyhrála v Neapoli tři nula, to je velký úspěch a Sparta prohrála s londýnskou Chelsea jedna nula. Já tedy byl od mala fanda Slávie, ale od dob vojanštiny jsem přesedlal k fanouškům Dukly. Tehdy to byl fotbal za čest a slávu, dnes je všechno jenom o penězích. Čím více peněz klub má, tím je slavnější a úspěšnější. My jsme ve fotbale jenom rozvojová země. Jak se v naší lize objeví talentovaný fotbalista, koupí si ho do zahraničí nějaký bohatý velkoklub a je po parádě. Tak je to, Ogárku.
Na televizi moc nekoukej, nebo z toho zblbneš. Vidíš, invaze dánských studentů do Prahy. Chovají se tam jako zvířata. Promiň, Ogárku, nechtěl jsem se tě dotknout. Pijí jako Dáni, to se tak u nás v Česku říká, pijí jako Dáni. Tihle Dáni jsou v Praze a pijí. Tak je to. Pak se rvou, rozbíjejí zařízení hotelových pokojů, vyvádějí v nočních klubech, demolují výkladní skříně, víš. Potom ale vše zaplatí. To je na tom to nejdůležitější, Ogárku. Když škodu Dáni zaplatí, tak se vůbec nic neděje. Máme totiž kapitalizmus, víš!
Koukni se, jak ta naše „milovaná“ vláda obrací. Začíná se tvářit jako lidumilná. Plomby bude platit jen ten, který nebude chodit na preventivní prohlídky. Ten, kdo na preventivní prohlídky chodit bude, dostane bonus tisíc korun. Bratře, Ogárku, to jsou dvě černé plomby z amalgámu, víme! Chytráci. To už bude lepší nechat si v té samé ceně udělat plomby bílé. Ovšem, jak je znám, oni ty bíle plomby okamžitě podraží, tak to je, Ogárku.
A řidiči budou muset absolvovat lékařské prohlídky i v pětašedesáti, protože je logické, když do důchodu půjdou o pět let později, než tomu bylo dřív, tak musí být prohlídky, aby mohli řídit auta. Prohlídky se budou samozřejmě platit. Krteček, to je hlava mazaná, ministerská. Ogárku, všímáš si, že se nerozčiluji?
Koukni, pan kníže se nám probudil a jedná s ministryní kultury, protože umělci po něm chtějí, aby dáma odstoupila. Jo, Ogárku, umělci pomohli knížeti ke dvěma milionům hlasů v prezidentských volbách, tak to jsou potom snadné počty. To se pak pro nového ministra kultury schrastí i potřebné peníze. Už začínám chápat, proč chtěli umělci tohoto starého spáče za prezidenta. Žádné nalevo, napravo, zištnost je za tím. Není na nic, tak aby bylo na kulturu. A Karel na hrad. Tak to je.
Ogárku, koukni se, tohle vypadá zle. Moc zle. Koukej, v Rusku, kdesi na Urale dopadl roj meteoritů. Tlaková vlna pobořila zdi domů, vysypala skla v budovách, zranila tisíc lidí. Jeden meteorit vytvořil osmi metrový kráter. Tedy, Ogárku, to jsou věci, začíná nám konec světa. Dnes má proletět kolem země planetka veliká jako fotbalové hřiště. To jsem ti už říkal, pamatuješ? Jestli tohle nás chytí, tak máme po starostech oba.
Ogárku, chlapče milá, tak jsem byl ve městě u doktora, co ti mám povídat. Taky jsem nakoupil a sousedka mně dala pro tebe zbytky z kuřete a k tomu hovězí kost, budeš mít týden co žrát. Představ si, že jsem dokulhal na autobus a neuklouzl! Byl to výkon, hochu. Představ si, sousedka nám odhrnula z chodníku sníh. Čupr holka. Je taky vdova, víš. Být mladší, kamaráde, tak bych si možná dal říct. Ale už nejsem šohaj, spíš jenom troska z šohaja. Mužské povinnosti bych už nezastal. A potom, ona sousedka je starší a nějak ani není moje gusto. Jsem už v letech, Ogárku, a k tomu dost vybíravý. Tak je to.
Víš, co mně řekl doktor? Nevíš. Jak bys to taky mohl vědět, když jsi tam se mnou nebyl. Tak doktor mně řekl: „Pane Josef, musíme být rádi, jak to je. Vždyť vy jste utekl hrobaři z lopaty. Kdyby vám nevoperovali nové srdeční tepny, tak už si tady spolu nepovídáme. Máte svá léta! Napsal mi nějaký další lék, takže si to teď, Ogárku, pamatuj: ráno šest bobulek, v poledne dvě a večer pět. A ne abys to popletl, kamaráde, protože by z toho mohl být nedozírný malér.
Dneska bude rajská s knedlíkem, těšíš se? Boženka, ta uměla rajskou. To ti byla tak dobrá rajská, že se to nedá ani vypovědět. Taková to byla rajská. A jaké vařila knedlíky, kamaráde, knedlíky jedna báseň. Dneska už takové nikdo neumí. Člověče, Ogárku, já mám hlad, ty ne? To jsem jel s Alanem do města sousedce Šalšové pro máslo. Ona tady měla obchod a byla na něj sama, protože se jí manžel kvůli hypotéce oběsil. Tak já sem jí vozil z města zboží, víš. Jednou jsem přijel s kárkou před krám a zatím, co já vynášel bedýnky s máslem, paní Šalšová přinesla Alanovi kastrol se žrádlem. Tuze to vonělo i mně. Ale přece nebudu užírat pochoutky psovi, že. Zato voříšci od vedle Prťa a Hrťa se mohli zbláznit. Štěkali a skákali kolem Alana, chtěli se mu dostat do kastrolu. Alan výhružně cenil zuby a vrčel. Malinký Prťa mu strčil čumáček do kastrolu, Alan ho lapil zuby za kožíšek, položil Prťu vedle kastrolu, stoupl na něj tlapou a žral klidně dál. Voříšci přestali štěkat a byli hodní. Až Alan kastrol vylízal, zvedl tlapu a Prťa s Hrťou odpelášili. Nějak s tím jídlem mají dneska zpoždění.
To bylo za války. V Bořím lese, měli Němci továrnu na munici, říkali jsme jí Muna. Ve čtyřicátém čtvrtém ji Američané bombardovali, ale jak už to ve válkách bývá, Munu nestrefili, zato rozbili celou obytnou část města zvanou Dubič i břeclavské náměstí s kostelem. Zapřáhl jsem Alana, posadil do vozíku brášku a jeli jsme se podívat, jak to ve městě vypadá. Ogárku, to ti byla hrůza. Všude vymlácená okna, z trosek domů se ještě kouřilo, kostel byl bez věže a měl probořenou celou střední část. Byl to takový kopec cihel, trámů a suti. Na rohu cesty do Poštorné stával vysoký šestipatrový dům. Dostal přímý zásah. Milan, syn strýce Michala, se schoval v jeho sklepení před náletem. Vytáhli ho odtud za týden. Byl to prima bratranec, kamarád. Tak to je.
Objeli jsme náměstí, pod nohama mně praskalo sklo, před sutinami kostela stál farář Bayer a plakal. Dovolil mně vzít si domů komži, ornát, štolu i misál. A protože byla bráškovi zima, zamotal jsem ho do roztrhané oltářní dečky a jeli jsme zpět. Byl to tuze smutný výlet.
Ještě smutnější bylo mé setkání s transportem Židů na břeclavském nádraží. Měl jsem s Alanem přivézt balík z vlaku, nebo co. Čekali jsme na nástupišti, když od Přerova přijel nákladní vlak. Ze zamřížovaných okýnek dobytčích vagonů s nápisy Jude, trčely ruce, prosily o vodu a kousek chleba. Němečtí vojáci začali řvát, abych zmizel, tak jsem obrátil vozík a s Alanem jsme utekli před nádraží. Byl jsem kluk a s deportací lidí ve vagonech pro dobytek jsem se setkal prvně. Nevím proč, Ogárku, ale tahle scéna se mi vybavuje vždycky, když mám hlad, nebo když je se mnou zle.
Předevčírem v televizi, to jsi už spal a já tě nechtěl budit, dávali záběry ze skládky odpadků. Z udusaného smetí vylezla na pláň postava zabalená do igelitu. Foukal vítr, po smetišti proháněl papíry. Nějaká paní podala tvoru v povlávajících igelitových cárech košík, asi s jídlem. Do igelitu zachumlaný člověk košík vzal a zmizel v odpadcích jako v zemljance. Ogárku, dovedeš si to představit? Člověk na začátku třetího tisíciletí žije jako krtek v odpadkovém silážním krechtu. Tlející smetí vyzařuje teplo, říkával pan učitel Prášek. Někdy se skládky zahřejí natolik, že i vzplanou. Bože můj, to ale žijeme dobu. Jak se na to můžeš, Bože, dívat? Vždyť je to Tvé třetí tisíciletí. Tak jak je to, můj Bože? Já se v tom už nevyznám.
Syn Jara nám přijde uklidit, tak ne abys mu prozradil, že si mě křísil a já byl u doktora. Slyšíš? Jazyk za zuby a jenom štěkat! Ogárku, jenom štěkat! Ale dobře mně, chlapče, není. Žaludek se mi svírá, jsem nějaký malátný. Bože, věř mi, nového papeže bych se ještě rád dočkal.
Pojď, než přijede syn, dáme si polévku a od sousedky Kolouškové smažené kuře, co říkáš? Nic. Ogárku, to je vůně…
Tak to vidíš, syna jsme se nedočkali, asi mu dali šichtu navíc. Nevadí, alespoň si kluk vydělá. No, vždyť tady není ani co uklízet. Trochu vyvětráme a budeme si povídat. Moc nepobíhej, sedni si, víříš prach. Ogárku, víš, že prvorozený Jožka byl šikovný fotbalista. Já ho trénoval, tak to vím. Já byl slavný trenér. Vidíš ty diplomy na zdi? Přečti si! No, tak takový jsem já byl trenér. Jožku jsem stavěl do zálohy. Byl urostlý, pevnější, pomalejší, ale za to hlava. Uměl dirigovat hru, uměl rozehrávat, uměl střílet. Taková duše týmu, víš. Špílmachr, jak říkají Němci. Přitáhl k fotbalu celou svou třídu, takže jsem jedenáctku i s náhradníky složil z jeho spolužáků. Jožka byl veselá kopa. Pořád vykládal srandovní historky a kluci ho měli rádi. Tehdy se hrál systém čtyři útočníci, dva záložníci a čtyři obránci. Záložníci toho museli strašně moc naběhat a Jožka na to měl. Za partnera jsem mu našel spolužáka Jirku Buchtu, rychlého hubeňourka, co dovedl myšlení Jožky využívat. Vždycky jsem o nich říkal, že jsou jako dvojka z Dukly, Pluskal, Masopust. Tihle dva kluci také dokázali nastřílet nejvíc gólů. Ale to je, Ogárku, stará kapitola. Mančaft se dávno rozutekl, někteří už ani nejsou. Není ani Jožka. Je to strašné, když ti děti umírají tak brzy.
Ještě ti, Ogárku, povím, jak jsme měli kozla. Tady na dvorku stál za mého mládí chlívek. Stařenka řekla: „Je bída, kozí mléko je dobré pro růst kostí, koupím kozu.“ A přinesla z Žižkova v nůši na zádech bílé kůzlátko. Nemysli si, Ogárku, i když je koza malá, žere, jako veliká. Denně jsem jezdil s Alanem na trávu. Nasekat, nahrabat, naložit, dovézt. Kozička žrala a žrala a taky rostla. Povídám: “Stařenko, ta koza se mi nezdá, neroste jí vemeno.“ „Ty tomu zas nějak rozumíš. A co jí roste?“ Z kozy byl parádní kozel. Z široka a daleka k nám přiváděli kozenky a my s Alanem jsme organizovali kozí sex. Takže kozí mléko nebylo, ale za to byly kozlí peníze. Kozel mně vyskákal zimník i boty. Alanovi jsem mohl nechat opravit kšír a kárka dostala nová kola.
Ogárku, proč mě budíš? Asi jsem si trochu zdřímnul, no, proč mně olizuješ ruce. Co se děje? Pálí mě žaludek, napíná mě to. Počkej, nebudeme na nic čekat, stařenka říkávala: „Je-li těžko od žaludku, nakap si na kostku cukru Alpu, to je nade všecko.“ Přestaň s tím lízáním a pomož mně, podej hůlku! Ještěže mám všechno na stole. Aspoň ty ruce, kdyby se neklepaly, ludry. Dám si Alpy radši víc. Pálí mě i střeva. Pojď, Ogárku, zašroubujeme lahvičku! Ogárku, počkej, radši si lehnu. Bože můj, Bože můj, takhle vypadá konec?
Pane Bože, uprostřed noci se probírám z agonie. Ležím na zádech na posteli, Ogárek stojí vedle mé hlavy, olizuje mi líce a funí do ucha. Pálení v břiše i bolest ve střevech je podstatně menší. Dá se to vydržet. Stařenčin recept zase zabral. Bože, děkuji Ti! Chce se mi strašně močit a myslím si, že se mi chce i na velkou. Televizor vysílá biliárové přebory, rádio žvatlá, Ogárku, podej mně hůl. Štrachám se z postele a bojím se, že na záchodovou mísu nepřilezu včas. Mohutným proudem si ulevuji do bělostného sněhu. Ogárku, promiň, ty si ten sníh tolik šetříš a teď taková potopa. Já snad vyteču. Belhám se přes dvorek do koupelny, sedám na mísu. Mám průjem. Trhá se mi celý zažívací trakt. A je to venku. Konečně. Ach, to je úleva, Ogárku, to je úleva.
Ogárku, noční zprávy: Náš stát je v recesi a vládě už nevěří nikdo. Ani já. Václav Klaus přijel do Nového Města na Moravě, fandit biatlonistům. Dvacet sedm tisíc diváků pana prezidenta vypískalo. A sakra! Tomu Zemanovi není, co závidět, bude prezidentem v zemi která je v rozvalu. Pro dnešek je toho dost, Ogárku, co říkáš? Vypínám rádio i televizi. Pokusíme se o odpočinek, tož tak.
Ogárku, kamaráde, jak se vede? Máme neděli, víš o tom? No tak teď to víš. Něco ti povím, udělal jsem rozhodnutí, když je ta neděle. Podívej, vidíš, jak se mně klepou ruce, vidíš to, vidíš? Víš ty, co je to pro mě za námahu uvařit nějaké jídlo? Napustit vodu do kastrolu, trefit se sním na vařič, otočit spouštěč, vždyť já na to ani pořádně nevidím. Když chci uvařit kousek masa, musím ho koupit nejméně půl kila, to je dost peněz. Elektřina stojí také dost a je přitom čím dál dražší. Podívej, kupujeme pět dnů v týdnu jednu porci obědů, denně nás to stojí i s dopravou sedmdesát pět korun, což je dost. Za týden platíme tři sta sedmdesát pět korun, máš to, Ogárku. Když si to propočítáš, tak za domácí vaření nám to vyjde nastejno. Tedy bratru těch sedmdesát až osmdesát korun. Takže jsem se rozhodl, nebo chceš-li, rozhodli jsme se, že si nechám vozit obědy i v sobotu a v neděli. Za týden zaplatíme 525 korun, za měsíc 2325, to když bude měsíc delší, nebo 2250 když bude mít měsíc dnů jenom třicet. Za tento měsíc zaplatíme 1650 korun, protože je únor, ten má 28 dnů a tři víkendy jsme si vařili sami. Nakoupíme granule, sousedka Koloušková nám bude nosit zbytky z prodejny a já už vařit nebudu. Ogárku, já už to nezvládám…
Dnes budeme jíst staré rohlíky, co ty na to? A dáme si mléko, je neděle. Nevím, jestli jsi to nepřeslechl, ale ve Frenštátě nad Bečvou explodoval v domě rozvod plynu, spadl přitom celý panelák. Prý to udělal jeden z nájemníků, protože ho chtěli vystěhovat. Stalo se to v noci, lidé spali. Pět mrtvých, deset zraněných, dva z nich jsou s těžkými popáleninami v nemocnici. Je to hrůza. My tady plyn nemáme, ale já už neotočím přepínačem na vařiči. Tak to je. Léky si nevezmu, Ogárku, trochu si odpočinu.
Co štěkáš, vždyť jenom spím. Dej pokoj. A jejda, ono nám svítí sluníčko. Ogárku, vždyť je to pěkné, tak přestaň! Sluneční paprsky svítí na zarámované fotografie, odráží se od jejich skel a hází po pokoji prasátka. To je pěkné. Jo, on ti obrázek brášky blýská do očí. No tak pojď, lehni si na můj klín, hop! No vidíš a máme klid oba. Bráška to nedělá schválně. On si tam jenom tak visí. Boženka měla brášku ráda, tak ho nechala zasklít a dala na zeď. Bráška byl pohrobek, víš to? Jak bys mohl, o bráškovi jsem ti nevyprávěl. Mně bylo sedm let, když se bráška narodil. Sedm měsíců po smrti tatínka. Oba jsme se narodili do doby celosvětové hospodářské krize. Tatínek dělal na dráze, dostal vyhazov, pak za Podivínem déšť podemlel koleje a rozjela se trať. V noci přijeli chlapi na kolech: „Jožko, pojď si přivydělat!“ Ráno ho přivezli na platoňáku mrtvého. Tatínka ranila mrtvice. A to se říká, že sedmičky jsou šťastná čísla…
Sotva se bráška narodil, okupovali nás Němci a Břeclav přiřadili k velkoněmecké říši. Odmítal jsem navštěvovat německé školy, tak si mě vzali stařečci, tatínkovi rodiče do Lanžhota.
Kousek za městem, na železničním přejezdu byla závora, která oddělovala říši od Protektorátu. Maminka mě přes čáru převezla na kole. Chodil jsem v Lanžhotě do měšťanské školy a brzy se tam stal premiantem. Ve dvaačtyřicátém se břeclavský stařeček napil omylem louhu a krátce nato zemřel. Ředitel lanžhotské měšťanky mně řekl: „Jožko, budeš se muset vrátit domů, protože občané říše nemohou posílat své děti do protektorátních škol. Zítra už do naší školy nechoď!“ Přijela maminka i s bráškou, vyfotili jsme se v ateliéru Polešák, maminka si nás naložila na kolo a odvezla do Břeclavi.
Jediný, kdo z toho měl tehdy radost, byl pes Alan, protože se mu vrátil pán.
Ogárku, podívej, to je hrůza, co? Nemůžeš trochu vyjasnit obraz? Já vím, že nemůžeš. Ale trosky toho domu vidíš. Ach, Bože, Bože, co se to u nás děje!
Představ si, Ogárku, že ten člověk z toho frenštátského zbořeného paneláku byl v exekuci a měli mu přijít zabavit byt. Zabarikádoval východy, otevřel v domu na třech místech plyn a pak se odpálil. Vzal s sebou do pekel nevinné lidi i celý dům. Ona je to vlastně taková šílená pomsta šílencova na naší nemocné společnosti. Tak je to.
My byli s bráškou pospolu dost málo, já mu přitom nahrazoval otce i kamarády. Jenže, sedm let rozdílu, to je moc. Bráška vždycky něco začínal, co já už pomalu končil. Začal chodit do školy a já šel z domu do učení, bráška vyšel ze základky, já měl rodinu. Vrátil jsem se do Břeclavi, bráška šel do Brna. Já už tvrdě zařezával, abych uživil rodinu, když se bráška rozhodl pro vysokoškolská studia. To jsem bráškovi trochu záviděl. On zdaleka nebyl primusem, jako jsem jim býval já. Nikdy se neučil systematicky, jako já. Když jsem na brášku dohlížel, měl ve škole výsledky docela slušné, byl bystrý a hbitý. Naučil jsem ho číst, kupoval mu knížky. Bráška četl hodně. Přečetl všechno, co se mu dostalo do rukou. Byl takový drobný, neduživý, málo jedl a taky měl dost smůlu.
Sousedi měli dceru a ta dcera chodila do třídy s bráškou. Jednou se holka do školy nedostavila. Paní učitelka poslala brášku, aby se u sousedů přeptal, co s ní je. Sousedé zrovna vykopali ve vrátnici hlubokou jámu, takový zákop, protože si zaváděli vodovod. Do jámy nainstalovali vodovodní trubky. Bráška přišel k jejich vratům, otevřel branku a po hlavě sletěl dolů do výkopu. Rovnou na kovové kolečko vodního uzávěru. Rozbil si nos a roztříštil bradu. Sousedka donesla deset vajec, aby se maminka nezlobila, že to nemohla tušit. Bráška ležel celý měsíc v horečkách, byl oteklý, mluvit nemohl, pusa mu hrála všemi barvami a asi měl i otřes mozku. Od té doby má hnutý obličej. Takový trochu komický výraz. Jinak ten pád přežil ve zdraví.
Nebo. Když jsem přijel domů představit mamince svoji nastávající Boženku, přišel nás na nádraží bráška přivítat v nažehlené košili, sáčku a s ostrými puky na kalhotách. Od štěstí málem plakal. Ovšem doma byl malér. Z našeho domečku se valil okny i dveřmi kouř, dým a puch spáleniny. Bráška zapomněl vytáhnout ze zásuvky šňůru, žehlička, kterou si tak pečlivě vyšňořil oblečení, propálila bílou hadru, deky, desku stolu a propadla se, na štěstí do kulatého dřezu na nádobí. Dřez plný porcelánových talířů rozpálila do běla. Kdyby se maminka nevrátila z práce o něco dřív, tak jsme vyhořeli.
Podívej, Ogárku, sníh pomalu mizí, budeme držet půst. Dám si rohlík, tobě nabídnu brambory se sekanou a granule. Dobré to bude, co říkáš? Dobré, viď!
Bráška, bráška! Ani na manželky neměl štěstí. On si myslel, že když si vezme paní svého srdce, že bude pánem srdce své paní. Že bude vítěz, že bude pro svou ženu bohem. Po sedmi letech se s ním paní jeho srdce rozvedla. Pak se zamiloval do mladinké servírky, chudé jako kostelní myš, velmi půvabné, ale servírky. Holka měla tolik, jako můj syn Jara. Strejda Véna, zaměstnaný u Restaurací a jídelen jako hospodský se ušklíbal: „Asi sa pomátl, bere si děvčicu z rája!“ Jak to mezi bráškou a jeho paní bylo, tak to ti, Ogárku, nemůžu sloužit. Žili spolu třiatřicet let a děvčica z rája ho celou tu dlouhou dobu držela na vodě. Potom onemocněla jakýmsi virovým oparem, začala mít bolesti hlavy, kostí, přestávala vidět, ovládat prsty a naši milí doktoři, ji místo do invalidního důchodu poslali dělat. Holka řekla bráškovi: „K čemu je život?“ A skočila z balkonu.
K čemu je život, Ogárku, k čemu? A k čemu je smrt? No řekni, k čemu je smrt? Bráškovi zbyly čtyři děti, mně jenom syn a dvě vnoučata. Všichni jsou odrostlí, mají své vlastní problémy, své starosti a my s bráškou zůstali sami, staří a nemocní, neschopní vdovci v tomto slzavém údolí. Bráška má těch chorob o sedm let míň a vdovcem je jenom půl roku, tak mu volávám a radím, co je na co dobré, jaký lék si má vzít a kdy. Jenže to víš, bráška má svoji hlavu, poslechne málokdy. Tak je to, Ogárku. Každý máme svoji hlavu a před sebou už jenom smrt.
Zítra půjdeme na procházku, nakoupíme a třeba se stavíme i na pivu, tedy jestli mně bude o něco líp. Když Bůh dá! Pane Bože, dáš? Bože, dej, ať se aspoň toho nového papeže a našeho prezidenta dožiji! Bože, co Ti to udělá? Jde jenom o pár dnů. Zase mě bolí na prsou. Já vím, nadechnout dolů do břicha, zadržet dech, a vydechnout. To nic, Ogárku, pse můj milovaný, kamaráde. Nadechnout dolů, zadržet, výdech. Dožiju. Dožiju! No řekni, co by sis tady beze mě počal? No řekni! Víš, jaká je doba, vždyť by tě, kamaráde, šoupli do nějakého ústavu.
Ogárku, kamaráde, Bůh dal a my se prezidentské inaugurace i zvolení papeže přece jenom dočkali. Tak to vidíš, prezident slibuje, že bude v Česku líp a papež František chce církev chudou pro chudé. No to nevím. Chudá církev, toho se už asi nedožiji. Koukej, strana růžové růže sní o vítězství levice nad pravicí a předseda vlády Nečas na to říká, že růže nechápe, co se v Evropě vlastně děje. Jo, jo, to by mě také zajímalo, co se vlastně v Evropě děje. Ve vzduchu je cítit něco tuze zlého! Všude se krade, uplácí a všude se zbrojí. Zbrojí, uplácí a krade. Všichni sborem volají „chyťte zloděje“! Ještě, aby nám tak sáhli na důchody… Jestli nám sáhnou na důchody, podáš mně berlu a půjdeme do boje. V bezčasí budeme stavět barikády, Ogárku!
Starý muž zemřel. Ogárek mu lízal tvář a dlouze vyl. Vyl jako vlk. Pak utekl do lesů a tam žalem pošel.
Jaroslav Tuček, Brno, 19. 2. / 23. 2. / 17. 3. 2013 / 24. 10. 2014
